„Vracíme se k tomu, co jsme dělali v devadesátkách,“

říká básník Radek Fridrich, který v Děčíně–Podmoklech spoluprovozuje netradiční výstavní prostor.

Ukradená galerie je původně českokrumlovský projekt. Kde ses o něm dozvěděl?

Četl jsem o něm v Respektu na konci roku 2012. Zakladatelé galerie Alex a Artur byli studenty na tamní výtvarné škole a obsadili nepoužívanou komunistickou vitrínku, podle toho aktu se celý projekt jmenuje. Město jim několik vitrínek zničilo, ale nakonec si ji uhájili a tento projekt streetartové galerie běží už tři roky. Zakladatelé žijí již v Praze a posunuli svůj nápad o level výš, provozují pojízdný panel s názvem „Ukramobil“; výtvarník si sám určí, kde chce vystavovat. Jejich nápad malých vitrínek–galerií se rozšířil i do dalších měst, je např. v Telči, Písku, na slovenské Banské Štiavnici, v rakouském Linci či německých Drážďanech.

V Děčíně jste taky zabrali nějakou vitrínku?

Oslovil jsem kamaráda Otto Chmelíka z archivu s tím, že by bylo fajn udělat něco podobného v Podmoklech – loni hýbal Děčínem tzv. Podmokelský rok, probíhaly tu různé iniciativy na oživení této městské části. Měli jsme vytipovanou vitrínku u nádraží, ale nakonec jsme nechali zhotovit truhlářem opravdu rozměrově velikou (117 cm šířka, 66 cm výška a 9 cm hloubka). Dosud jsme v ní uspořádali osmačtyřicet výstav. Prezentují se tu výtvarníci, architekti a taky básníci, kteří se vyjadřují výtvarně – ty letos dramaturgicky zaštiťuje to, že slavíme sto let od narození Jiřího Koláře. Každý čtvrtek v sedm večer, až odbijí zvony na kostele sv. Františka z Assisi, je malá vernisáž.

Do jaké míry fungujete nezávisle na zakladatelích Ukradené galerie?

Sešel jsem se s nimi vloni v únoru a zeptal se, co všechno bychom měli dodržet, protože by mi nepřišlo košer sebrat jim know how a jet na vlastní triko. Řekli mi, ať zachováme název, každou vernisáž nafotíme a snímky dáme na web a Facebook. A když bude mít výtvarník chuť, může vystavovat i v jiné Ukradené galerii. Díky této „družbě“ jsme tady v říjnu měli fotografa Chiu Chi Hua z Tajwanu, který vystavoval v Děčíně a postupně objel všechny vitrínky. V srpnu zase Itala Domenica Laterzu, letos v červnu přiletí např. česká básnířka a kolážistka Bronislava Volková z amerického Bloomingtonu. Je zázrak, že jsou všichni ochotní přijet doslova za hubičku. Nemáme žádnou podporu města, děláme to na vlastní náklady a jediné peníze, které máme, jsou ty, jež vybereme do kasičky při vernisážích.

Kdo na vaše akce chodí?

Stálá komunita, ale když je víc teplo, přijdou i maminky s dětmi nebo pejskaři, čili není to jenom pro partičku lidí, které zajímá umění. Tolik takových tady ani není. Výstava trvá týden a může ji tedy vidět kdokoli i po vernisáži. Minule jsem u vitrínky viděl dělníka ze Skansky. V Děčíně není galerie takového typu. Je to trochu streetart a punk – ačkoli my sami jsme už pankáči s patkou a je nám čtyřicet pětačtyřicet. Nechceme nabourávat konvence města nebo ulice. V sedm večer nikdo v Děčíně venku není, je tu pusto a prázdno, vidíš maximálně lidi kolem heren a smažky. Jeden z důvodů, proč to děláme, je, že chceme, aby byli venku i lidi, co se zajímají o umění. Nechceme být ale moc vidět. Větší reklamu v podstatě nepotřebujeme, stačí hospodská šeptanda a Facebook. Nepotřebujeme mít na vernisáži sto lidí, stačí nám dvacet třicet stálých, kteří si později řeknou: „Tenkrát to bylo zajímavý, viď, Máňo“. Jinými slovy je to nadšenecké, vracíme se k tomu, co jsme dělali v devadesátých letech. Jak říká přítel Otto: „Umíme dělat malé věci, ale zato pořádně.“ Stojí nás to nějaký čas v týdnu, to je však nejmenší, co pro to můžeme udělat.

Vzpomeneš si na nejzajímavější výstavy?

Roman Týc našel v rodinném archivu fotku svého dědečka, jenž byl u Rudých gard a zabral třípatrový barák ve čtvrti Jalůvčí severně od Děčína. Tam Týc strávil dětství. Vystavil šest zrezivělých kvérů, bílou barvou na ně napsal: „A co zakopal na zahradě tvůj děda?“ To mi přijde naprosto dokonalé, protože v Děčíně se skutečně žije v barácích po Němcích. Zajímavý byl koncert Kittchen, který hrál na vernisáži utajené komiksové výtvarnice Toy_Box, nebo pražský výtvarník Nikola Čulík, jenž přijel s malinkatými kresbičkami. Mohu zmínit jihlavského Aleše Kauera, jenž přivezl krásné rozpité akvarely a recitoval. Měli jsme tady místní fotografku Ilonu Rosenkrancovou, které zpíval na vernisáži padesátičlenný sbor. Skoro každá akce je výjimečná a hodně zajímaví bývají i architekti. Renomovaný Jan Šépka přijel se svým seminářem dvěma auty a nechtěl ani korunu. Všichni dostali podomácku upečený chléb a byli spokojení.

O kulturní sebeobraně v jiných krajích

Básník Jaromír Typlt přichystal pro děčínskou Ukradenou galerii dílo s názvem Clona.

Jde o první uvedení tohoto artefaktu?

V této podobě první, Ukradené galerii je to dokonce přesně přizpůsobeno i co do rozměru. Ale jádrem je báseň, která vznikla už před dvanácti lety, a to na základě námětu „sousedé vypalují stařinu“. V různých útržcích se tu jako v chuchvalcích dýmu z doutnající trávy náznakovitě vynořují postavy, mezi kterými je znát nějaké dávné napětí. Plocha papíru je v podstatě scénou, na které se celá tahle situace rozehrává i graficky: text se dá číst po horizontálách i diagonálách a v různých protihlasech, protože má několik dějových pásem. O první zveřejnění Clony se v roce 2002 postaral grafik Jan Měřička, když báseň zpracoval jako výtvarně originální autorskou knihu. Text jsem pak zařadil do knihy že ne zas až (2003). Trvalo skoro deset let, než jsem si v roce 2012 ve strašnickém Domě čtení vyzkoušel i to, co se s básní děje, když je umístěna na zeď jako samostatný výstavní artefakt. Ale tady v Děčíně přibyl ještě další rozměr. Jsou to moje fotografie rukopisu Clony plného škrtů a přesunutých slov, jak postupně ohořívá, trhá se a rozkládá. Dokončená Clona na čisté bílé ploše je tak z obou stran obklopena něčím, co odpovídá zároveň jejímu vzniku i zániku.

Jsi prezentován v rámci cyklu výstav k výročí Jiřího Koláře. Do jaké míry se s ním cítíš být spřízněn?

Je mi určitě blízká jeho potřeba přecházet z literárního útvaru k výtvarnému. Jen jsem se úplně nesmířil s tím, že Kolář poezii opustil a s konečnou platností dal přednost obrazu před slovem. Nerozhodnutelné se tím změnilo v rozhodnuté a v jeho výtvorech mi od té chvíle něco schází. Jsou paradoxně až příliš čitelné. Doufám, že mně samotnému se podaří udržet na pomezí a neztratit původní vazbu k psanému slovu. A vlastně ještě dál: vazbu k těm zvláštním nápovědím, ze kterých se teprve psané slovo rodí.

Jaký máš vztah k Děčínu?

Vždycky mě přitahovaly krajiny, které se prudce lámou. Domy vklíněné pod skálu, cesty s neustále se měnícími průhledy. Asi jako většina současných českých básníků jsem začal i já do Děčína jezdit na pozvání Radka Fridricha a autorů kolem něj – Tomáše Řezníčka, J. H. Kalifa, Alice Prajzentové a dalších. Poprvé to bylo spojeno se Zarafestem, ve kterém jsem okamžitě rozpoznal atmosféru, jakou míval v mé rodné Nové Pace festival Muzika Paka. Tatáž zkušenost, co je to za svátek, když do malého města, kde žiješ, najednou přijede někdo úplně odjinud a ty ho můžeš uvést do zdejší atmosféry a seznámit s lidmi, zkrátka ho přesvědčit, že stálo za to sem přijet a že odteď bude mít proč se vracet.

Měl jsi konkrétně při příležitosti své poslední návštěvy, kdy jsi instaloval a 13. 2. 2014 i zahajoval vernisáž výstavy Clony, nějaký silný zážitek nebo vjem?

Když jsme navečer obcházeli děčínský zámek, Radek zavzpomínal, že na něm sídlila posádka ruské armády, a povyprávěl i různé zkazky, jak Rusové postupovali místnost po místnosti: když už měli jednu úplně zaneřáděnou fekáliemi, začali chodit do další… Okamžitě se mi promítlo, jaký to musel být pocit, podívat se třeba v osmdesátých letech každý den ráno směrem k zámku a vědět, že se to tam usídlilo a nechce se to hnout. Těžko si představíš výraznější dominantu, než je právě děčínský zámek, dokonale usazený na skále nad řekou. Celé město se k němu nutně vztahuje. A teď tam najednou sídlí démon, který si užívá, jak je celému okolí na očích. Tohle přece musí zdejší lidi dodnes strašit ve snách.

Jak vnímáš charakter Ukradené galerie jako svého druhu nadšenecké komunitní iniciativy?

Nazval bych to kulturní sebeobranou. Na menších městech je samozřejmě jakákoliv kultura zoufale prodělečná a z veřejného rozpočtu jsou obvykle podporovány spíš podniky přizpůsobené většinovému vkusu. Pokud si lidi, kteří to cítí jinak, sami nevytvoří oporu pro to, aby se mohlo něco dít i pro ně, tak se neděje nic a oni brzy buď utečou, nebo se uzavřou a otupí. Tady v Děčíně se třeba dali v osmi lidech dohromady a založili družstvo, aby mohli provozovat bar Bodenbach, pravidelně se tu potkávat, mít tady zkušebnu pro kapely, pořádat koncerty a čtení. Přestali čekat, jestli se někdy probudí oficiální kulturní instituce, a vzali věci do vlastních rukou.

Narazil jsi na něco podobného „v jiných krajích, kde si říkají, že jsi asi z jiných krajů“, jak se prezentuješ na svém webu, nebo dokonce i v tom svém?

Nová Paka prožívá léta kulturního přidušení – na to bohužel stačí, aby seděl jediný dost urputný člověk na radnici. Ale i tak se tu najdou nadšenci, kteří zvou na čtení současné autory nebo uspořádají koncert. Před nedávnem jsem ovšem poznal okruh lidí kolem Galerie Draka v Trutnově, kde je jedinečná stálá expozice založená na alchymicko-hermetických principech. Samostatnou výstavu a literární večer tu věnovali například básníku Karlu Šebkovi. Mohl bych ale zmínit i Pavla Kolmačku, který si začal na svůj statek v Chrudichromech u Boskovic zvát literáty, písničkáře nebo malá divadla na malé festivaly. Říkal mi, že kolem sebe začal cítit podobný kulturní útlum jako v sedmdesátých letech a že asi znovu přišel čas, aby si lidé třeba jen pro okruh svých známých pořádali akce, na které by se jinak nedostali. Dá se tušit, že projevů takové kulturní sebeobrany bude v těch našich „jiných krajích“ víc.

Rozhovory připravil Jaroslav Balvín

Foto Otto Chmelík