Jakožto „pořadatel této příležitostné, na poměry indické však velmi drobné, a tedy – prakticky vzato – zcela zanedbatelné knihy“, jak píšete v předmluvě ke svazku o bezmála patnácti stovkách stran, jste se dotkl své osoby formou paralepsis: „A už ani jediným slovem není třeba připomínat…“ Chápu to jako ironii: kdekdo – jak kniha mj. ukazuje – si mohl Březinu a jeho dílo přivlastňovat a (dez)interpretovat – vesměs proto, že měl k dispozici výsledky vaší práce. Z mého pohledu nejde ve vašem případě jen o výzkum Březinova odkazu a už vůbec ne o vágní „zájemcovství“, ale o svého druhu identifikaci. Mýlím se?

Ne tak docela. Dokonce bych řekl, že tenhle váš postřeh o přivlastňování si a (dez)interpretaci je (Nebo není? Jak dávno se už tohle děje a vlastně vždycky dělo!) tu nový, původní a sám o sobě rovněž nepostrádající jistý druh ironie a nadhledu. Oni právě ti někteří literární vědci, ale jistě nejenom oni, tohle platí i o jiných oborech, zažraní do „svého“ tématu tak, že s olověnými klapkami na očích nevnímají už nic kolem a považují za to nejdůležitější jenom to jejich, jsou bez rozhledu po jiných oborech, ale často i nekonečně vážní a vlažní a bez humoru, smíchu a aspoň lehounké ironie jsou pak sami k smíchu a snad i k útrpnému potřesení hlavou.

Hezké slovo: zájemcovství, a ještě ke všemu vágní… Ne, to jistě ne, není potřeba to tu nějak zbytečně rozvlekle rozebírat, věc je docela jednoduchá: Kdysi dávno mě tyhle verše oslovily a začaly mi cosi říkat, oslnily mě, a potom i další esejistické texty…, básníkovy dopisy a mnoho moudrosti a nadčasových pravd v nich se staly zjevením… Když jsem pak brzy zjistil, jak jen málo z toho bylo vydáno, napadlo mě, že to musí být zpřístupněno. Bylo nutné na tom začít pracovat a čekat…, dlouhou dobu čekat… Komunisti tohle nechápali, proto podobné snahy potlačovali a úspěšně potlačili… A identifikace? S osobou básníka? Jistě ne, spíš jen role solitérního služebníka a onoho příslovečného lennonovského snílka, který si myslel, že to, co řada těchto textů přináší, co ty texty obsahují, nějak změní svět, přinejmenším ten český… A vlastně si to myslet nepřestal dodnes…

Proč jste se rozhodl učinit výchozím rok 1966?

To vyplynulo samo a z tehdejší reality mého života, žádný hlubší význam to nemělo a nemá. Několikrát jsem byl nucen se na delší dobu stěhovat (Železný Brod, Praha, Stanford, Chicago, New Delhi), a když jsem jako součást těchto praktických nezbytností probíral všechny možné starší papíry, zjistil jsem, že některé ty první březinovské i jiné zachované zbytky těchto převzácných pokladů (ho ho hooo!) pocházejí právě z tohoto roku… To víte, bylo mi patnáct…

Ve svém článku z roku 2004, přetištěném v knize, připomínáte Matěje Lukšů jako celoživotního důvěrného přítele Otokara Březiny, který stál po básníkově boku 45 let. Vaším věrným průvodcem je v březinovské retrospektivě Miroslav Červenka. Jeho doslovem k vydání Modlitby za nepřátele kniha začíná a jeho jméno se také objevuje v několika dopisech z roku 2006, ke konci svazku. To už byl rok po smrti. Jak dlouho jste se znali a čím byl pro vás důležitý?

Miroslav Červenka (jen tak mimochodem: o svém dávném členství v KSČ mi hned tehdy pár vět řekl, snad čekal, jak budu reagovat, odsoudím-li ho nějak a pak se už třeba nikdy neuvidíme? a jeden z mála, z několika, který později o tmavém období svého života mužně promluvil i veřejně!) mi už někdy po prvních setkáních asi v polovině sedmdesátých let, v jistém pražském archivu, kde tehdy pracoval, dal najevo, že se hluboce zajímá o to, co dělám, hned zpočátku mě vzal, dodneška nevím proč a nepřestávám si toho udiveně považovat, jako rovnocenného partnera. Z profesionálů takhle vlastně jako jeden ze dvou, ani na milovaného Rudolfa Havla nemůžu nikdy přestat vzpomínat a často myslet…

O nějakých pár let dřív, ještě na jabloneckém gymnáziu, jsem si vůbec nedokázal tohle představit a připustit možnost, že bych se s Mirkem někdy mohl dokonce i osobně setkat! Prostě jsem asi jen nějak vycítil tu lidskost, vřelou blízkost a nadšenou upřímnost, kterou mi tenhle „sentimentální sémiotik“ projevoval, upřímnost podloženou báječnou erudicí a právě i oním nadhledem a dobrosrdečným, neurážlivě chápavým smíchem nad věcmi viděnými z nečekaných úhlů a pozic. Fascinovalo mě tehdy nemálo, že nejen nad těmi spojenými pouze s literaturou nebo literární vědou.

Roky se začaly vrstvit, občasné návštěvy tu i tam, pár dopisů a pohlednic, vzájemná účast na přednáškách, spolupráce, diskuse o všem možném, nejenom například o textologii a verši, obecných i speciálních problémech spojených s rukopisy a jejich čtením, ediční přípravou atp. atd., často souhlas, někdy ale i jiskření, párkrát jsem dostal radostně, i když dost ostře za uši za neznalost čehosi, co on považoval za nezbytné a já jen za okrajové, příprava korespondence Březina–Bouška, potom rok 1989 a pak vše pokračovalo dál, jinak, volněji, svobodněji… Nechci tu přidávat další věty a zbytečně odpověď na tuhle vaši otázku rozšiřovat, něco z toho, na co se ptáte, je možné najít i v publikaci Miroslava Červenky Březinovské studie (2006)…

Je možné tuto symfonii dokumentů, ohlasů, paralel a přesahů označit s určitou licencí za „modlitbu za nepřátele“, s jejichž stanovisky pořadatel knihy – tedy vy – ne vždy souhlasí? Jako by Červenkovy formulace o výstavbě a významu Březinovy básně ve zmíněném doslovu platily i pro Březiniana II…

Hm…, na to jsem nikdy nepomyslel, přátelé…, nepřátelé…, kdo to vlastně byl? Kdo to vlastně je…? Rodiče…? Komunisti…? Dávno viděno jinak, z hloubi, jiným hranolem, jinou optikou, odjinud…

Z citátů uvedených v knize k roku 1966 lze vydedukovat, že už v patnácti letech jste tušil, jaké je vaše (před)určení, už jste se zřejmě na svém psacím stole díval na ukazatele své příští cesty…

Psací stůl jsem si vždycky moc přál, tedy jsem žádný neměl a vše se odbývalo u okna v kuchyni anebo kde se dalo. Svůj první psací stůl, matná čerň, masivní, praktický, se spoustou zásuvek, jsem pak mnohem později, to už jsme se ženou a s dětmi bydleli ve staré Michli, pod Kapitolem za Botičem, našel ve sklepě pohozený na uhlí. V našem tehdejším bytě, kuchyňka a další jedna místnost, bez plynu a topení (tedy sporáček na dřevo a mour, v metrové koupelce válec na ohřívání vody), zato se zatékáním, pak dlouho zabíral nikoli nepodstatnou část pokoje…

Jak s tím předurčením, nějak neumím říct, zajímala mě tehdy spousta jiných věcí, lehká atletika, turistika, kolo, běžky, šachy a plavání v Jizeře, Indie, jóga a meditace, Mahátma Gándhí, Rabíndranáth Thákur, Rámakrišna a indická klasická hudba, železnobrodská hudební škola (vzpomínka na roky 1964–69 viz zde), koncerty a různé ty houslové soutěže, stavba houslí, klasická i bigbeatová hudba, kterou jsem provozoval jako basový kytarista v naší místní kapele s „širokým“ repertoárem od Waldemara Matušky až po Hollies, Matadors, Rebels, Beatles, Stones atd., ale taky folklór a lidová hudba (několik let jsem se dokonce byl nucen živit jako profesionální hráč v cimbálovce a hrál jsem i v několika dalších cimbálových muzikách, což ještě nějakou dobu po roce 1989, kdy jsem nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, vyvolávalo nepřekonatelný a jakýsi štítivý odpor jistých tehdejších šéfů katedry literatury české), angličtina a pochopitelně i literatura…

Všechno nejspíš uzrálo dřív, než jsem stačil pomyslet… A některé ty citáty, které jsem tehdy sbíral a zapisoval si je a snažil se jimi řídit, mi zůstaly napořád. Ano, třeba i to, že „Vše je nemožné, dokud to někdo neudělá…“. To byl třeba případ práce týkající se osobnosti Rabíndranátha Thákura a ohlasu jeho díla v české hudbě, šestisvazkového samizdatového a teprve později v Německu oficiálně knižně vydaného březinovského frekvenčního slovníku, přípravy souborného vydání básníkových esejů, sběratelské a ediční práce na korespondencích O. Březiny a teď v posledních letech třeba podílu na vydání latinského překladu Březinova díla nebo pravidelné studie v našem indologickém Pandanu… A všechno mnoho a mnoho let víceméně gratis, jak jinak… A někdy, v jistých obdobích, jako běžný průvodní zjev smrtelné pochybnosti o smyslu toho všeho, únava, náběh k rezignaci, nechuť a zmar…, především po roce 1971… Nedávno viděný film Smrtonosná past 4 a vteřinový dialog spřáteleného hackera a Bruce Willise jako Johna McClana mi to všechno znova oživil, takhle se mě často ptali taky: „Tak proč to vůbec děláte?“ „Protože to nikdo jiný neudělá.“ A kdo může říct, co ještě dalšího třeba nastane dál…

Ve které fázi jste pojal záměr shromáždit a zpracovat březinovské a související ohlasy pro knižní vydání?

Hodně pozdě, až dlouho po návratu ze své několikaleté americké a indické štace, to když se mi kdosi snažil namluvit, že by něco takového mohlo, a dokonce mělo! vzniknout, ale jaksi originálněji, formálně i co do obsahu nějak jinak než cokoliv předtím, a připomněl v té souvislosti jaksi vzdáleně i Demlovy Šlépěje… Moje reakce zprvu nebyly nijak souhlasné, ale současně jsem si v tu chvíli začal uvědomovat, že i takovéhle svědectví by možná mohlo mít jakousi cenu, když už ne pro obecné obecenstvo (jak jinak!), tedy alespoň pro pár oněch jistých zájemců, znalců a „znatelů“…

Můžete připomenout rozmanité druhy zdrojů, ze kterých jste čerpal?

No, tak rozmanité to zas nebylo, některé časopisy, monografie, knížky, diplomové práce, disertace a další příslušné studie z oněch tam uvedených let – těm jsem se ale snažil poněkud vyhýbat a nezařazovat je, domníval jsem se naivně, že jsou všeobecně známé. Časem jsem zjistil a stále znovu jsem byl přesvědčován, že nejsou… Dál potom dopisy, které jsem dostával odsud z Čech i do roku 1989 různými klikatými cestami ze světa, většinou ale jen jejich části problematice věnované, později fragmenty kritik a recenzí, některé různé glosy, přípisy nebo vzkazy, ale jen a jen to, co se za ty roky dochovalo a co ještě bylo někde k nalezení, jinak by ta knížka byla jistě musela být o několika dílech… Jen útlounký výběr…

Skutečně jste šel tak daleko, že jste přepisoval i SMS zprávy nebo dokonce telefonní hovory?

V několika velmi, velmi řídkých případech. Připadlo mi, že i tohle byl a je (stále častěji, žel bohu, umíme spolu mluvit už jen jaksi na dálku, jak se často říká a píše) také jeden ze znaků současného vykloubeného světa a jeden ze způsobů „komunikace“, jedna z relativně bezbolestných možností, jak dát komusi cosi na vědomí, informovat ho, cosi mu sdělit… V jistém smyslu se mi to potvrdilo vlastně velice nedávno, to když jsme se ženou na Panenských ostrovech byli spřátelenou americkou a rozkošně zamilovanou dvojicí požádáni o službu svědků a když John na rozpáleném písku Honeymoon Beach na Water Island předčítal své milé Allison text svatebního slibu z mobilního telefonu…

Ale zase Mirek Červenka… Když mu z nakladatelství Host rychlíkem poslali ony dva svazky Březinovy korespondence, na jejichž vydání se tak rád podílel, a když si je pak vyzvedl na poště, okamžitě mi telefonoval. Nebyl jsem v tu chvíli doma, a tak mi své poděkování namluvil na záznamník. Pietně si ho tam uchovávám dodnes…

Soukromou korespondenci jste zveřejnil s vědomím pisatelů, nebo bez něj?

Je to hodně složitá otázka, co je to soukromá korespondence, co do ní patří a co (ještě? už?) ne a komu vlastně patří to, co bylo kýmsi napsáno, odesláno a adresátem přijato. Názory se velice různí, tolik (a ponejvíc marných, i když ne snad zbytečných) všelijakých diskusí…! Z těch vysloveně soukromých dopisů v knížce není mnoho, skoro nic, nemyslím, že by to s tématem mělo něco společného. Možná ale přece… S některými lidmi jsem o téhle věci souhlasně mluvil, s některými ne, ale v došlých reakcích se objevila snad jen jedna jediná drobná námitka, spíš povzdech…

Nutno říct, že kniha umožňuje hluboký vhled také do vašeho vlastního života. A dá se v ní vysledovat bdělá práce s texty ve smyslu jejich výběru, krácení… Jak jste si vytyčil hranici – co do knihy patří a co (už) ne?

Bdělá práce? Hranice? Jak kdy… Často vůbec ne, třeba jen náhoda a hned po prvním čtení…, možná něco z teorie chaosu, druh intuice, asi i snaha nebýt příliš akademický a rigorózní… Je to podobné jako s digitálním záznamem hudby, se sklem nebo s čajovou keramikou: Co je příliš dokonalé, je chladné, nehřeje, studí. Barokní tabulová skla… Každá nedokonalost se vstřícně a vysoce hodnotí. K technicky sice dokonalému, avšak ledově sterilnímu studiovému záznamu se přitáčí šum, v tavenici, lehaných mísách, skleněných objektech a sochách má své nezaměnitelné místo každá větší či menší bublinka, korejští a japonští mistři keramikové považují drobné i větší nedokonalosti svých chawans či yunomi a jejich používáním později vzniklé cracks za neoddělitelnou součást přírody, za jeden ze základních estetických axiomů…

V některých případech však taková práce byla nezbytná, především u studií, článků, recenzí apod., tam šlo především o to, jak dodržet téma a nijak podstatněji se od něj nevzdalovat. I když některé ty souvislosti, „paralely“ nebo „přesahy“ mohou být čtenáři na první pohled a v prvním čtení zcela nepochopitelné, záhadné, matoucí, znepokojující, dráždící, rozčilující…, proč tam, u všech hyder a moutelíků! vůbec jsou, co tam mají co dělat, jak se vážou k dílu nebo osobnosti básníka nebo pořadatele téhle knihy…? Hádanka, rébus i tady…

Pisatelé jsou sice uvedeni jen iniciálami, ale z kontextu je většinou zřejmé, o koho jde. Snad platí, že kdo stál opodál, zůstává i při čtení „vně mandaly“, a kdo je „insider“, je i nyní doma. Je tohle to, nač jste spoléhal – že vše se ochrání samo sebou?

Ano ano! Přesně tak!!! Vcelku charakteristické je, že kromě mnoha čtení, korektur apod. Roberta Krumphanzla zatím jen jeden jediný zainteresovaný, erudovaný a v této i v jiných oblastech báječně připravený člověk si dal tu děsnou práci, že skutečně vše kriticky a zkoumavě pročetl, soustředěně a detailně probádal a promyslel a po mnoha bezesných nocích, jak pravil, mi poslal výsledky. Byly velmi dobré, dosáhl asi třicetiprocentní úspěšnosti, rozluštil tedy asi třetinu všech tam uvedených iniciál… Což přece není vůbec špatné, že ano? Že ne…?

Řečeno s Červenkou: „Výstavba… je mnohovrstevná… vyžaduje tedy četba… jistého soustředění jak k detailu, samostatné „buňce“ textu, tak k celkové kompozici…“ Tam o Březinově básni, zde aplikuji na Březiniana II – kratičké vzkazy a verše se střídají s dlouhými dopisy, ba i statěmi, rozhovory atd. Pracoval jste záměrně i s makrostrukturou knihy, s celkovou kompozicí, jejím „rytmem“, nebo to vše vyplynulo samo z prvotního rozhodnutí respektovat dataci, časovou osu?

Ne, žádná záměrnost a ani v tomto smyslu úmysl. Datace s její přehledností, čistotou a světelnou průzračností byla jasná okamžitě, nic jiného mě nenapadalo a ani nenapadlo, jak jinak by se tohle dalo udělat? Řazení podle příslušných jednotlivých adresátů? Ztratíte pojem o čase (ten je pro tento konkrétní případ zvlášť důležitý), o letech, ale i měsících, týdnech a dnech, ztratíte příkladně i možnost srovnání zápisů z jednoho jediného dne. Chronologie má vždycky své nepochybné a nijak nezpochybnitelné výhody… Tak! Všechno ostatní přijde samo… A vlastně: Záleží tady, v tomto konkrétním případě a u téhle konkrétní knížky, vůbec na nějaké stavbě? Na kompozici? Velká variabilita chronologie, možno číst jakkoliv, kdykoliv, odkudkoliv jen chcete…

Mohl byste říct, která dílčí témata či motivy knihou procházejí? Přičemž za hlavní téma považujeme „druhý život“ Otokara Březiny, jeho díla…

Samá velká slova? Smrt a její absolutno? Život posmrtný? Život a jeho relativita? Život–komedie? Filosofie? Estetika? Esoterika? Příroda neživá i živá? Láska? Duchovní? Tělesná? Láska k moudrosti? K ženě? K muži? Láska k literatuře? K poezii? Pravda? Stálý boj o ni? Pravda jen toho okamžiku? Dějiny? Skryté? Kryptadia? Národnost a národ? Vše tu máme…

Názvy některých, mnoha… dalších jednotlivých vědních disciplín či oborů? Pavědeckost některých (nejen „literárních“) příspěvků a v knize rovněž nutně zastoupených jiných pre- i postmoderních či „kontroverzních“, řeklo by se, textů? Bezbřeze naivní, legrační a i zcela blboučké záznamy některých náhodných tvrzení či odposlechnutých rozhovorů? Mylná tvrzení vydávaná s nepřehlédnutelnou nadutostí za pravdivá a jediná možná? (Často jen násilná a zbytečná) opakování a variace téhož? Podivné překlepy a věcné a jiné chyby recenzentů či jimi použitých textových editorů? Co jen chcete, leccos je tu přítomno, vyberte si…

Ukazují všechny ty prameny, že dílo Otokara Březiny je v nějakém smyslu politikum? Nebo zůstaneme u toho, že je výrazem věčného, neměnného, které trvá, ať už jsou dějinné kulisy rozestavěny jakkoliv?

Vždycky jsem se bránil tomu, vidět kdekoli politikum, a zvlášť v poezii. Připomínka jiného citátu? „Ani ti, kdož milují pravdu, ani ti, kdož milují krásu, nemohou se starati o politiku, jež nestará se ani o krásu, ani o pravdu.“ Básníkovo dílo se dokonce v průběhu let snažili zpolitizovat jak někteří jednotlivci, tak i církve, především jistí potentáti či „vlivní lobbisti“ církve katolické, také některé politické strany, z nichž třeba komunisti se například s obvyklým nevěděním, neporozuměním a nepochopením, zato však s jejich obvyklou tupou a drzou arogancí vždycky rádi chytali oněch ze souvislosti vytržených veršů z básně Kolozpěv srdcí ze sbírky Ruce:

Pro blížící se příchod jasného člověka tajuplného,
jenž jediný v miliónech bratří, co budou a byli,
nad prostorem vítěz,
promění zemi od pólu k pólu…

A ovšem zapomněli už na pokračování:

… dle svaté tvé vůle
a myšlenkou, která od poslušných sluncí
se učila lehkosti, tanci a písni,
usedne ve tvé tajemné radě

mezi knížata kosmu —
sladko je žíti.

Když Deml kdysi řekl, že Otokar Březina dal duši tělu naší republiky, nevystihl podstatu? Masaryk, Březina… Doba, kdy si prezident republiky ještě vážil básníka, básníků…, a neváhal je podporovat i hmotně. A dnes? V téhle zprašivělé době? V téhle pokřivené a stále více se „globalizující“ společnosti? Navíc teď zrovna v éře naší nejsoučasnější české Zemányje…?

A tak si tak myslím, že druhá část téhle položené otázky docela přesně vystihuje situaci. Na druhou stranu proč nepřipomenout a neříct, že věčnost a neměnnost v sobě může nést v jistém smyslu i určitá negativa, třeba právě tu kamennou strnulost, sošnou nepohyblivost, a tedy nemožnost jakéhokoliv pohybu atd. Nicméně třeba právě tahle kniha také současně ukazuje, kam, do jakých duchovních prostorů a končin, do jakých souvislostí se básníkovo dílo a jeho „druhý život“ může dostat a dostává, možná dokonce i tam, kde bychom to nečekali, kde by to čekal jen málokdo… Ale není právě tohle důkaz jeho stálé a stále živé přítomnosti, jeho nadčasovosti, jeho síly a energie, která se neztrácí?

Co se v průběhu let 1966–2006 stávalo největší překážkou pro zpřítomňování a chápání odkazu Březinova života a díla? Je to obecně otázka svobody či nesvobody, nebo byste mohl přesněji popsat fungování „brzdicích mechanismů“?

Maturovali jsme v roce 1969. Roky 1966, 1967 a ještě polovina osmašedesátého byly – aspoň pro mě – velice příjemné, podnětné, přínosné. Naše rozkošná mladá češtinářka na jabloneckém gymnáziu nám otvírala oči svými výklady o Osvobozeném divadle, českém symbolismu, o Durychovi, Zahradníčkovi, Demlovi…, pak poprvé i milovaný Hrabal, současná česká a světová literatura, časopisy, nové verše, pokusy o překlady některých kousků z In His Own Write Johna Lennona, ale taky hudba a první výboje elektroniky, spousta dobrých kapel, dobré muziky rockové i jazzové kolem, Radim Hladík, The Primitives Group, Beatles na vrcholu…

Potom šok 21. srpna 1968, chmelová brigáda a nevěřícné zírání do hlavní namířených a ostře nabitých ruských samopalů… A ještě jeden šok, to když se hned přes noc a dvaadvacátého srpna k ránu jistý náš pan profesor stal zapřisáhlým soudruhem, vzal si jiný kabát a ještě tam na tom chmelu nás nabádal a přesvědčoval a měl k opatrnosti, abychom si prý uvědomili, že se „situace změnila“ atd. A pak později i někteří další kantoři od Balvanu… K zblití, zvraceli jsme pak dlouho a zvracíme dodnes… Maturita a ještě tentýž den cesta stopem, vlakem, autobusem a lodí do Maďarska, Rumunska, Bulharska, den v Istanbulu. A pak byl už brzy konec, na mnoho dalších pomalých let to bylo všechno…

Proč to říkám a proč na to maně vzpomínám? Uvědomil jsem si nějak intuitivně, a byla to zvláštní a nikdy dřív nepoznaná situace jednoho odpoledne, kdy jsem už věděl, že půjdu studovat dál, že cosi skončilo, ten tehdy nejasný pocit ztráty svobody se dostavil, jako když kopne kůň. Pak jsem už byl odkázán víceméně jen sám na sebe, co si najdete a urvete, co si seženete a půjčíte a přečtete a promyslíte, kde si co sám, sám… seženete, pro co se rozhodnete, do čeho se pustíte a co budete dělat, to máte a to vám zůstane…

A tak škola, nic než jistý druh prázdné povinnosti obarvené narudo, ale tehdy především literatura a hudba, Památník písemnictví, archiv, jazyková škola a sanskrt, Josef Suk, Vlachovo a Smetanovo kvarteto, Rudolfinum, soukromé hodiny u profesora Bedřicha Voldana, všelijaká cvičení a hraní v různých „seskupeních“ od tria, kvarteta nebo komorního orchestru až k cimbálovce a country, chvilkové zkoušení s kapelou Berani…, a zase jen sám…, a jen pozvolna a těžce si uvědomujete, že je náhle rok 1970 a 1971, dozvídáte se, co všechno v literatuře, ve filmu, v divadle i jinde končí a zaniká, kde se kdo stává nepohodlným, smyčka kolem hrdla se stahuje a vám nezbývá, než abyste dělal to svoje, jak jen to umíte nejlíp… No a to vás pak předlouho drží nad vodou a při životě… Máte tedy jakési štěstí, řeklo by se. A tak vlastně o nějakých těch brzdách a jiných podobných mechanismech nemáte čas přemýšlet, žijete naplno, od rána do noci a půlnoci…

Všechno tohle samo sebou souviselo i s Březinou i s jinými. Naštěstí v těch letech (a pak i později) báječně fungovaly antikvariáty, bylo možné tam najít leccos, původní vydání, dokonce i ta první z Moderní revue, mnoho dosud nikdy neviděných a nepoznaných tisků, archivy začaly pomalu vydávat svá svědectví a své poklady…, kdo chtěl takhle skoro tajně pracovat, snad dokonce i mohl… Mnoho, mnoho vzácných lidí nemohlo, ať už z jakýchkoli důvodů, jiní jen reptali a sami sebe (často rádi!) přesvědčovali, že nemohou nic, jiní zůstávali jen u prázdných hospodských žvanění a chlemtání piva… A zase ta dvojznačnost! Pro četbu básníka nebyla doba příznivá, ale na druhou stranu jeho verše čteny byly, ne davově a všemi, tahle diaspora oddaných čtenářů materiálně žila sice jen z podstaty, ale o to víc je sílilo poznání a vědomí, že v Březinových textech nacházejí sílu a pomoc pro další léta.

Překážek a jistých dalších „klacků pod nohy“ bylo mnoho a mnoho, jen jako příklad: Texty esejů nebyly k dosažení téměř nikde, když už, tak jen pro víceméně uzavřený okruh lidí (proto i Březina jako samizdat). Kromě drobnějších současnějších výborů z veršů – třeba hned dva z nich 1966, dále 1968 a 1988, tento poslední však nejen hrůzně edičně, ale i graficky a tiskařsky zprasený až k nepoužitelnosti – bylo v antikvariátech sem tam možné sehnat třeba některá předválečná vydání, komplet básnického díla vyšel znovu až roku 1975 (bez uvedení Červenkova jména, jen pod jménem a s podpisem Břetislava Štorka), tedy od roku 1958 zase poprvé… Oficiálně a ve školách byl básník většinou odbyt jen mikroskopickými zmínkami, většinou o nesrozumitelnosti, mystických, idealistických, a pro marxleninskou současnost tedy nepoužitelných náhledech a myšlenkách a s příkladem většinou jen jedné jediné básně, a to Moje matka… Ale i tady si u některých osvícenějších a zainteresovaných kantorů a studentů své místo našel. A nacházel i dál, jak se ukázalo hned na konci roku 1989 a začátkem roku 1990, kdy byl s nečekanou rychlostí rozebrán náklad odeonské kompletní edice esejů, a jistě nejen proto, že z knihy častěji citovala třeba paní Hegerová na setkáních Občanského fóra… Kulturní čtenářstvo bylo řádně a skoro na kost vyhladovělé a lze jen litovat, že k dotisku nebo dalšímu vydání už v Odeonu nedošlo… Po roce 1989 se situace zlepšila, později opět zhoršila, k ideálům má však stále hodně daleko…

Dá se nějak zhodnotit, kde je Březinovo dílo nejadekvátněji přijímáno? Jakým typem lidí, v jakém prostředí?

Překvapivá otázka! Vidím, jak málo práce jsem si zatím dal s nějakým tím sociologickým průzkumem přinášejícím alespoň jisté přibližné výsledky! Co nejobecněji by se snad dalo a mohlo říct, že kromě oněch již zmíněných oddaných českých čtenářů, ctitelů a znalců, studentů a jejich jaksi povinné četby a následných prací (viz a srovnej jen nejrůznější typy a po sinusoidě se pohybující úrovně všelijakých těch referátů, diskusí, blogů, seminárních či i ročníkových, diplomových nebo doktorských prací na internetu) je básník přijímán spíše jen jednotlivci anebo náhodně vzniklou skupinou literárních historiků–profesionálů, kteří se zúčastní nějakých specializovaných konferencí, kongresů nebo sympozií. V té chvíli mohou vzniknout a také vznikají izolované pozoruhodné práce odkrývající nové a objevné skutečnosti týkající se Březinova díla nebo života. Je ale charakteristické, že jen málokdy vznikne ucelená monografická práce, jako by se stále ještě a stále váhavě nevědělo, jak a z kterého místa či úhlu se Březiny zmocnit a jak ho interpretovat. Že by pro někoho básník zůstával stále a neuchopitelně záhadný ještě i dnes…

Německo, Itálie, Francie, ale například také Anglie, Rusko, Argentina: tady všude zájem přetrvává a tady i v současnosti vznikají pozoruhodné literárněvědné nebo překladové práce, ba zdá se dokonce, že i nejsoučasněji chystaný a právě vydávaný latinský překlad úplného básnického díla či připravovaná esperantská publikace si prozatím temně zarostlou cestičku ke svému čtenářstvu prošlapou…

Jak se daří Společnosti Otokara Březiny dostát svým závazkům? Sledujete to už dlouho, ze všech stran…

Nejsem si jistý, jestli umím dostatečně přesně a fundovaně odpovědět, to snad mohu jen jaksi zvnějšku…, za těch posledních asi čtyřicet let, co jsem se s Jaroměřicemi seznámil, jsem tam vážně zažil ledacos veselého, neveselého i velice tristního, často natvrdo a doopravdy „ze všech stran“… Myslím, že je jen ku prospěchu a rozhodně dobře vše, co se praxe týká, totiž že se „strážci březinovských tradic“ Ferdinandu Höfrovi – s nemalým přispěním JUDr. Vladimíra Lukšů a jeho ženy Jiřiny a mnoha dalších – podařilo opravit a zpřístupnit Březinovo muzeum. Ale především podílet se, opět s dalšími spolupracovníky, i na tom, že se po únavných a vysilujících jednáních do objektu muzea vrátily zpátky rukopisy, fotografie a další památečnosti, které tehdejší nepříliš informovaný, abych použil velmi jemného eufemismu, komunistický ředitel třebíčského Západomoravského muzea Uhlíř nechal převézt do Třebíče, bez jakýchkoli soupisů, katalogizace atd. Lze jen doufat, že do Jaroměřic bylo tehdy vráceno vše, anebo alespoň většina toho, co bylo ve snaze vymazat vzpomínku na básníka i jeho jméno odvezeno…

To, že Společnost Otokara Březiny byla brzy po roce 1989 znovuobnovena, je rovněž dobré. Podařilo se rozhodně mnohé, a opět víceméně jen zásluhou jednotlivců. Každoroční výroční promluvy, čerstvé květiny na hrobě básníka, Den otevřených dveří památek s pozoruhodnými a ještě pozoruhodněji čitelnými popisky či nový přehoz přes Březinovo úmrtní lože (co by se už dávno mělo změnit, zůstává, co by mělo být neměnné, se „vylepšuje“, jak ostatně v českém Kocourkově bylo vždy obvyklé), to vše je jistě chvályhodné.

Já osobně (a nejen já) bych dal přednost jiným věcem: Když už nějaké ty „akce“ Společnosti, tedy výhradně takové, které se týkají básníka, když už pravidelně vydávaný bulletin, tedy příspěvky s jistou úrovní, spolehlivě redigované, a pokud možno bez větších překlepů, gramatických, věcných a jiných chyb, alespoň tak, jak vypadá „konkurenční“ Věstník Společnosti Anny Pammrové vydávaný v Tišnově. Bez diskuze je i myšlenka pořádat vždy jednou za několik let vědeckou konferenci věnovanou Březinovu dílu a životu a je báječné, že se to podařilo už třikrát a že se příspěvky podařilo soustředit a vydat ve zvláštních sbornících. Jak to tak vypadá, čtvrté konferenční setkání, tenkrát však už organizované docela jinak a bez ohledu na jakékoliv představy kohosi, by se mělo uskutečnit v příštím roce…

Stále se však také očekává (zatím ale stále jen marně), že se na činnosti Muzea Otokara Březiny bude mnohem větší měrou podílet i jaroměřická radnice. Zdá se však, že za současného obsazení (obyvateli města vymyšlena nová zkratka „ČSSKSČM“) a chování radnice se tato věc očekávat rozhodně nedá, jak tomu nasvědčuje jaroměřická, zbrusu nová, poněvadž právě vzniklá webová stránka… Pozornost ostatně už před dvěma lety vzbudila graficky a textově originální, vlastnoručně podepsaná a po internetu se rychle rozšířivší pozvánka starosty města J. Soukupa na oslavu jeho narozenin, ale to jistě patří mezi odpovědi na vaši předposlední otázku… A o tom, že a jak by se na provozu Muzea měla podílet i současná Česká republika a její ministerstvo kultury, zdá se, rovněž marno diskutovat a vůbec uvažovat…

Je tu ale i celá řada dalších věcí a reakcí na připravované pořady SOB (zde konkrétně čtení z knihy Březiniana II), z nichž některé možná může ilustrovat i můj nedávný dopis adresovaný Jiřímu Höfrovi. Tvůj předchozí dopis: konference podle mých představ? Konečně? Snad si básník, jen a jen on! zaslouží už KONEČNĚ něco víc než jen školní jídelnu, „ctitele“ a provinční mlhu, nemyslíš?

A když už jsi takhle na drátě, tak pár řádek: Co to jaroměřické sobotní čtení, o kterém jsem se dověděl až neoficiálně od lidí kolem a z bulletinu, a ne dopředu od Tebe, velehlavního to „strážce tradic“? A bulletin? Věnovaný Březinovi… Co tam už roky mají co dělat všechny ty podivnosti, které patří jinam, ne tam…?!

Jen velmi jemně a ještě zdvořile… Pozval jsi snad pana nakladatele?! Proč tam jako informace není nakladatelství vůbec uvedeno?! Pozval jsi snad mě?! Autorské čtení?!

Nepřipadá Ti to už po těch letech vrcholně trapné…? A přinejmenším [!] nemorální…?
Slabé slovo, když se za Tebe a Tvoje chování různí lidé musejí omlouvat… Nebo Ti snad Tvá ješitnost nedovolí nepřivlastňovat si něco, co Ti nepatří a na čem nemáš sebemenší zásluhu? Já já já…??? Díky ovšem za roztomilou propagaci!

Jak kdy SOB podpořila moje březinovské samizdaty? Eseje, Lakomou, Jecha, Frekvenční slovník, Korespondenci, B, B II atd. atd.? Podpořila? A vůbec nemyslím na stránku finanční! Jak? Jakým způsobem? Čím? Kdy? Kolikrát? Řada lidí si teď už (už dávno!) myslí, že se chlubíš jen a jen cizím peřím… Že bys mi ty moje vlastní knížky prodal se slevou…? A k tomu další a další věci, letité…, ale připadá mi teď už naprosto zbytečné mluvit a psát dál […]

Je nutno poznamenat, že situace je velmi odlišná v brněnské pobočce Společnosti Otokara Březiny s pořádáním víceméně pravidelných setkání, seminářů a skutečným zájmem o básníkovo dílo i život. Tato setkání však ani nepostrádají jistý druh svobody, volnosti, humoru a nadhledu, jak o tom svědčí text Březinovského desatera pro členy SOB otištěný v prosinci 2012; jeho autorem je pan doc. MUDr. Emil Černý, CSc.:

1. Vždy budu s to obhájit svého Mistra, krále českých básníků

2. Ctím všechny členy SOB bez rozdílů a ochotně jim, dle svých možností, kdykoliv pomohu

3. Neznevážím ani ty členy SOB, kteří mne neuznávají

4. Naučím se nejméně jednu báseň z každé ze šesti knih OB zpaměti tak, aby mnou byla kdykoliv a kdekoliv odrecitována, byť jen jako důkaz mého pevného vztahu k dílu OB

5. Navštívím každoročně nejméně jednou hrob Otokara Březiny v Jaroměřicích n. Rok.

6. Finanční příspěvky pro SOB, k níž náležím, považuji za prvořadou členskou povinnost

7. Prostuduji oba svazky Korespondence OB (editor P. Holman)

8. Neopomenu přispět písemně do Bulletinu SOB, alespoň jednou za rok

9. Zúčastním se pokaždé výroční schůze SOB v Jaroměřicích n. Rok. a nejméně 2 akcí SOB za jeden rok. Zmaří-li se má přislíbená účast, co nejdříve se omluvím pořadatelům

10. Pokud najdu mezi členstvem SOB svou LÁSKU, budu respektovat její soukromí a vzor OB-EL

AMEN!!!

Zažil jste při monitorování veškerých zmínek o Březinovi a jeho díle i dost legrace?

Tuny!!! Ještě teď se nemohu smíchy udržet, když si na některé z nich vzpomenu.

Od nálezů a záznamů typu březinovské rovnice až třeba k náhodnému žoviálnímu a upřímně halasnému autentickému odposlechu výroku blíže neurčeného manžela jisté návštěvnice jedné mé přednášky v Počátkách: „Kdyby tam dávali kafe a buchtu, tak bych tam šel…“ Zrovna tohle vyvolalo i další vzpomínkovou reakci jedné čtenářky: Úžasný! Připomnělo mi to scénku z někdejších balonářských závodů v Blatné. Paní hraběnka nám tehdy na závěrečný večírek půjčila zámeckou maštal, a protože se všechny dobroty nevešly na stůl, přebytky výtečných koláčů od paní Berndorffové jsme odložili do kamenných výklenků zamřížovaných okýnek. A zatímco všichni hodovali a veselili se, jakási místní babka nepozorovaně zvenku vytahovala koláčky vycházkovou holí a cpala do tašky… Češi krásní, Češi mí!

Spíše úsměvný, kdyby ne smutný a pro současnou vyspělost a kulturní úroveň charakteristický je třeba i jeden z nejsoučasnějších příkladů „práce“ jistého typu novinářů či nenovinářů (Jak to říká Vladimír Holan? Černilid a lžipapír…?), konkrétně jisté zkratky „JB“ z Horáckých novin. Hloubavější čtenář nechť si tam otištěný „text“ tohoto autora srovná s anotací knihy Březiniana II na nakladatelských stránkách Triády, kde kniha vyšla a odkud je vše pouze s trapnou a neomaleně drzou bezostyšností a jen s několika drobnými změnami (to aby se neřeklo!) opsáno téměř slovo od slova…

Od vydání knihy ještě neuplynula příliš dlouhá doba – hádám, že většina čtenářů s těmi patnácti sty stranami teprve zápasí. Březiniana II se však umístila na 5.–7. místě v anketě Lidových novin o Knihu roku 2012. Dočkal jste se nějakých dalších reakcí?

Ach ano, ty smutně proslulé ankety a podivně náhodně seškrtané příspěvky jejich přispěvatelů… A reakce? Tak třeba ta páně Slomkova na jeho blogu.

Další hned třeba takováto, v jednom z posledních Bulletinů SOB: Dlužno vřele poděkovat a mohutně zatleskat P. Holmanovi, že dokázal přesvědčit k přispění na dosti nákladnou publikaci, bezesporu velmi potřebnou, ostrůvek v dosti kalných vodách současné knižní produkce. Tedy i náš dík patří: Ministerstvu kultury ČR, Nadaci Českého literárního fondu, Městskému úřadu v Náměšti nad Oslavou a Místnímu úřadu v Jinošově.

Nelze si však nepovzdechnout nad uváděnou prodejní cenou této pro březinisty nepostradatelné knihy, tj. Kč 800,-, byť je nesporné, že hodnota, kterou získáme jejím studiem, mnohonásobně tu finanční převyšuje. Pokud by se podařilo doprovodit tuto důstojnou edici i paperbackovým dotiskem za sumu podstatně nižší, byla by jistě přístupná i těm se splasklou šrajtoflí (kteréžto slovo je obsaženo v reprezentačním Slovníku jazyka českého sv. 3, 1966, s. 722, Academia). Bylo by namístě, aby členové SOB upozornili pracovníky místních knihoven, že okruh zájemců o OB, jak jsou v této knize uvedeni, je velmi široký a od r. 2006 se bezesporu nadále rozšiřuje i jako nedílná součást protiváhy k medializačnímu škváru a knižnímu pleveli.

Čtenář této publikace si najde na 1 463 stranách několik stovek příspěvků od nejrůznějších autorů, kteří mají k OB různý, vesměs však kladný vztah, což nebyl výběrový záměr P. Holmana, takže se mezi uhlazené projevy ojediněle vmísil i vulgární či oplzlý příspěvek, byť nemusel být definitivním míněním autora, krytého iniciálami (jež lze, víceméně snadno, dešifrovat dle rejstříku jmen). Přidržme se tolerantně přísloví římského skladatele tzv. plačtivých komedií Terentia Afera (Publia): „Homo sum, humani nil a me alienum puto“ (Jsem člověk a nic lidského mi není cizí), kterýžto výrok nutno ovšem brát nejen cum grano salis, ale spíše než s tímto „zrnkem soli“ s plným soli pytlem, neboť se vymyká, pokud bychom mu přiřkli programový trend, morálce vlastní druhu živoucích, tj. „homo sapiens sapiens“, čili „moudrý na kvadrát“.

Když už jsem u té latiny, kterou nám starším uměli někteří gymnaziální latináři náležitě zprotivit ve snaze dostat nás na úroveň svých znalostí, navíc texty, kde převažovalo válečnické násilí. Jsem si jist, že latinská róba veršů OB mimořádně mistrně zhotovená znalcem díla OB a jazyka latinského PhDr. J. Šprinclem (dle mého mínění právě za toto dílo), byť pozdně, by měla být oceněna katedrou klasických jazyků FF MU jako habilitační spis a udělena, byť výjimečně, docentura. Pokud by tedy některý ze členů SOB, dosáhnuvší seniorbřehu, měl zájem udržet alespoň těch svých, bratru 30 miliard zlenivělých neuronů sesedající kůrky mozku svého v užitečné činnosti, pak studium „cizího“ jazyka, smíme-li ovšem bez urážky latinu takto označit, je zburcuje a bezpochyby se jejich sídliště ubrání i takovému beranidlu, jaké má na seniory zatížený dobyvatel Alzheimer. Pochopitelně existuje vedle královské latiny i další buditel pospávajících neuronů, jako je např. sumerština, kde se významy skrývají v rozskotačených čárečkách klínového písma, nicméně i v něm se dočteme: anekdoty, aforismy vedle úředních projevů… Bohužel, česká učebnice tohoto zajímavého jazyka (našich) tzv. černohlavců zatím není k dispozici, byť naši znalci jeho, honosící se světovou proslulostí, existují. Ale však to znáte, „zájemce o znalosti tohoto druhu třeba vyhledávat speciálním mikroskopem“!

Nezbývá než omluvit se trpělivému čtenáři i stránce či stránkám, na nichž by tento příspěvek se mohl zveřejnit, a popřát bulletinu i další a zejména kvalitnější přispívatele, než je tento, kající se autor.

Závěrem tedy to podstatné: Březiniana II. by měla být dostupná v každé knihovně, zejména v Jaroměřicích n. Rokytnou, jež by si zasloužily ne to bývalé: Jaroměřice na severozápadní dráze či Jaroměřice u Znojma atp., ale Jaroměřice Březinovy.

Potom i jiné, v soukromých dopisech a e-mailech… Petře, vím, že jsi měl knížku v kupě před šesti lety, že teď už jsi zase trošku jinde, v jiný životní etapě, taky všechno kolem cválá snad až příliš rychle, ale stejně jsem tím špalíkem znovu ohromená!!! Jak jsi to vůbec všechno dokázal po tolik let a v těch svých strašlivých (ne)podmínkách vrstvit, schraňovat, opatrovat, ošetřovat, datovat, třídit, urovnávat, stěhovat z místa na místo, přepisovat, znovu a znovu číst, pamatovat si [!] a já nevím co ještě, ale hlavně věřit ve smysl toho, co děláš??? A to už vůbec nemluvím o té šílené práci korektorské a nemyslím na Tvá očiska a záda… Stále mě z toho všeho jímá závrať a stejně tak nade vše, při mé současné uhnanosti životní realitou, nesmírně posiluje vědomí, že se nic neztrácí a že myšlenka, víra a láska jsou síly mocnější jiných… A konečně celkem přízemně naříkám s Martinem Machovcem nad tím, co jsi mi provedl, když mě teď čeká nespočitatelná řada nedospaných nocí! První už mám za sebou. Taky mě ten špalek donutil při čtení v posteli sedět; přece jen nechci vazbu hned rozviklat… a pak: smrt pod knihou by pro Tebe nebyla tou nejlepší reklamou… Tisíceré díky Tobě i všem dobrým lidem, kteří tu knížku i přes tolikerá protivenství přivedli na svět!!!

Snad vůbec nejkrásnější poklona však došla z Klatov: Zpráva z Nového Klatovska: Kdysi oblíbená knižní edice Kolibřík má pokračovatele. Její podobu určil jistý Petr Holman a knihy této edice se budou dodávat v originálním obalu, v krabici od bot atd. atd. … Před prvním svazkem má mladá žena zachmuřila tvář a s ustaraným výrazem pronesla: „Je to blááázen…, je to blázen…, uvědomuje si to někdo?“
Tolik první reakce.
Od svého pracovního ponku hlásím: Skvostné!
Dííííky!

 

Rozhovor připravila Alena Blažejovská

Foto a repro archiv P. H.

 

O editorovi

Literární historik a editor Petr Holman se narodil 17. dubna v roce 1951 v Praze. Studoval na Univerzitě Karlově český jazyk a literaturu, hudbu a orientalistiku. V 90. letech působil na Katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty UK, souběžně vyučoval češtinu na univerzitách ve Spojených státech a později také v Indii.