„vem to z hlediska toho smirkovýho papíru!
[…] a bude ti to najednou jasný
poznáš budoucnost…“
– Jaromír Typlt
 
 
Osvětlit recepci, potažmo dosah české poezie v německojazyčném prostoru za posledních dvacet let není vůbec jednoduchá věc. Jak změřit něco tak nepřehledného, jako je proměnlivý básnický trh tvořený nespočtem samostatných hlasů i uskupení? Trh, který vlastně není ani tak trhem, jako spíš živoucí scénou, jež se rozvíjí mnohovrstevnatě a s vlastní dynamikou a neřídí se při tom nutně hranicemi národních literatur; oblast nacházející se (slovy Ondřeje Buddeuse) „na okraji knižního trhu a jeho struktur“, vždyť poezie je „nositelkou spíše symbolického než ekonomického kapitálu“.¹Z rozhovoru s Danielou Pusch. „Die wirklich besonderen Projekte liegen noch vor uns. Gespräch mit dem Leiter des Tschechischen Literaturzentrums Ondřej Buddeus“. Ostragehege. 2019, č. 91, s. 23–25.

Svým pokusem vnést světlo do černé skříňky recepce české poezie v německojazyčném prostoru se každopádně ocitám ve vybrané společnosti. Už v roce 2000 konstatovala rakouská slavistka a překladatelka Christa Rothmeier ve svém článku „Terra incognita? Objevování české poezie dvacátého století prostřednictvím německých překladů“,²Christa Rothmeier. „Terra incognita? Die Erschließung der tschechischen Lyrik des 20. Jahrhunderts durch deutsche Übersetzungen“. Wiener Slavistisches Jahrbuch. 2000, č. 46, s. 203–212. Dostupné z: https://www.jstor.org/journal/wienslavjahr. že se recepce překladů poezie do němčiny systematicky nezkoumá a že o přijetí vydaných překladových knih v podstatě nelze nic moc říct.

Ani na tom, že se poezií – natož jejím překládáním – obvykle nevydělává moc peněz, se od této doby mnoho nezměnilo. Zato si ale poezie uchovává nimbus ryzí literatury. Nadále bývá považována za útočiště umělecké autonomie a za královskou disciplínu s vlastními zákony; za jakési umění všech umění, které dovede seismograficky vyjádřit nejrůznější nuance své doby a zároveň zůstává svébytné, nepoddajné a odolnější vůči komercionalizaci než jiné žánry. Čtenáři a posluchači poezie od básníků a básnířek nadále očekávají mimořádná, silná i geniálně osobitá, výstižná, překvapivá vyjádření a často také řemeslně vycizelované, estetické jazykové artefakty. Ve srovnání s mnoha jinými literárními žánry je stále mnohem obtížnější převádět tvorbu či překlad poezie na hodinovou sazbu nebo ekonomický úspěch. Od básnických sbírek nelze očekávat, že by se staly bestsellery a přinesly významný zisk z jejich prodeje, což se například románům povést může, a knihy poezie tak představují pro nakladatelství finanční riziko. Na druhou stranu se poezie těší přízni vytrvalých a jí velmi nakloněných nadšenců, kteří kvůli okamžikům, kdy při čtení básní dochází ke skutečným setkáním, stále znovu umožňují její zveřejňování.

Jedna věc je ale dnes oproti výzkumu Christy Rothmeier přece jen jinak: poezie nyní proniká mezi mnohem širší čtenářské vrstvy, než tomu zřejmě bylo před dvaceti lety. Je v kurzu a předstupuje před čtenáře a posluchače – přičemž je vnímaná stále méně jako okrajový úkaz ze slonovinové věže – někdy otištěná, jindy v přednesu; někdy „nahá“ a ryzí, jindy ilustrovaná grafikou či videem. Tento stoupající zájem o poezii v německojazyčném prostoru s sebou přináší i rostoucí pozornost literárního provozu obecně, což se ukázalo například v roce 2015, kdy Literární cenu Lipského knižního veletrhu v kategorii beletrie získal básník Jan Wagner za sbírku Regentonnenvariationen (Variace sudů na dešťovou vodu, Hanser Berlin, 2014).

V roce 2017 napsali básnířka a kritička Olga Stehlíková a její kolega Ladislav Zedník článek věnovaný současné české poezii, ve kterém hovoří o srovnatelném vývoji i v českém kontextu.³Olga Stehlíková – Ladislav Zedník. „Současná česká poezie“ [online]. CzechLit.cz. 13. 2. 2017. Dostupné z: https://www.czechlit.cz/cz/feature/soucasna-ceska-poezie/.

Od dob mapování Christy Rothmeier se tedy terén spíše ještě znepřehlednil, k antologiím, sbírkám, cenám, besedám a recenzím v tradičních médiích přibyly nové formy prezentace a zprostředkovávání. Na obou stranách procesu transferu české poezie do němčiny vstoupili na scénu nejrůznější noví aktéři. Vznikly nové kroužky, skupiny, nakladatelství, časopisy a instituce zasazující se o šíření poezie, a samozřejmě nové digitální formáty, platformy, tematické blogy, internetové stránky, na čas dokonce i poeziomat.⁴Poeziomat byl instalován před Českým centrem v Berlíně r. 2016 na podnět literární dílny Lyrikline a iniciativy Piána na ulici. Viz také https://www.czechlit.cz/en/de_post/poesieomat-26-7-9-9/.

Nárůst překladů a vydání současné české poezie

„Současná česká poezie se – na rozdíl od prózy – z češtiny do jiných jazyků dnes téměř nepřekládá, a pokud překládá, pak nevydává,“ napsala v roce 2016 Dora Kaprálová, česká spisovatelka a publicistka žijící v Berlíně.⁵Dora Kaprálová. „Kdo to s českou poezií myslí vážně“ [online]. Listopad 2016 [cit. 16. 4. 2021]. Dostupné z: http://ceskyblog-berlin.de/?p=141&lang=cs.

Na tom se, přinejmenším pokud jde o německojazyčný prostor, v posledních pěti letech leccos změnilo. Nechme stranou, že je těžké zjistit, co ze všech těch vydaných překladů se také opravdu čte: pokud si někdo bez dostatečných znalostí jazyka chce udělat představu o aktuální české poezii, ale i o české poezii vůbec, jeho šance se během uplynulých čtyř pěti let značně zlepšily. Základ pro širší vnímání rozmanitých hlasů tvoří řada propojených i samostatných publikací věnovaných aktuální tvorbě, ale nejen jí.

Například nakladatelství hochroth Verlag vydává od roku 2018 edici OstroVers, malou, ale znamenitou řadu připravovanou Martinou Lisou a Terezou Semotamovou, v níž dosud vyšlo sedm sbírek básníků a básnířek střední a mladší generace. Minimalistické černé svazky reprezentují Jaromíra Typlta v překladu Martina Mutschlera, Marii Šťastnou v překladu Julie Miesenböck, Jana Těsnohlídka v překladu Martiny Lisy, Olgu Stehlíkovou v překladu Leny Dorn, Milana Děžinského v překladu Kristiny Kallert, Natálii Paterovou v překladu Martiny Lisy a Jana Škroba v překladu Jany Krötzsch a Martiny Lisy. Stojí tu pospolu a zároveň sami za sebe, nerozřazení podle generací, proudů ani škol, a takto volně seskupení tvoří – v souladu se slovní hříčkou v názvu edice – ostrov současného českého básnictví v bezčasí světového oceánu globální poezie.

Podívejte se na krátký dokument o české poezii v Německu a edici OstroVers.

Další sondu do současné poezie představuje dvojjazyčný svazek Versschmuggel | Překladiště, který v roce 2019 vyšel v heidelberském Wunderhornu a ostravském Protimluvu. Sestavili jej Alexander Gumz, Jonáš Hájek a Thomas Wohlfahrt pro Berlínský dům poezie, obsahuje vybrané básně šesti současných českých a šesti německých básnířek a básníků, kteří se vzájemně překládali v rámci berlínského Festivalu poezie 2018 – zastoupeni jsou Tom Bresemann, Carl-Christian Elze, Milan Děžinský, Pavel Kolmačka, Birgit Kreipe, Nadja Küchenmeister, Léonce W. Lupette, Pavel Novotný, Steffen Popp, Jan Škrob, Božena Správcová a Marie Šťastná. Publikace je poetickým setkáním skutečných autorů a autorek a zároveň lyrickým „vzorkem půdy“ v nadnárodním kontextu.

Podívejte se na krátký dokument o projektu Versschmuggel | Překladiště.

Oceňovanou sbírkou Bubnování na sudy / Trommeln auf Fässer, vydanou roku 2019 dvojjazyčně a s překrásnou výpravou berlínským nakladatelstvím Elfenbein (přel. Kathrin Janka), se německojazyčnému publiku představil Vít Slíva, z jehož zvučných i obrazově silných básní byla donedávna v němčině dostupná jen jediná, a to v antologii Ludvíka Kundery Sonnenuhr (Sluneční hodiny, Reclam, 1993) z počátku devadesátých let. Aktuální svazek, za nějž Slíva v roce 2003 získal cenu Magnesia Litera za poezii, předznamenalo uveřejnění jednotlivých básní v časopise Sinn und Form 5 (2017),⁶Vít Slíva. „Das Wogen der Wolken“. Přel. Kathrin Janka. Sinn und Form. 2017, č. 5. na portálu Lyrikline a v časopise Ostragehege č. 91 (2019). Nezaměnitelný hlas soudobého básníka ze středoevropského rezonančního prostoru, který nepatří k žádnému ze známých proudů ani škol, ale ve své domovině si dávno získal pozici moderního klasika, tak zaznívá stále zřetelněji.

Ve starších antologiích byli jednotlivými texty zastoupeni i dva další autoři, jimž nyní v atmosféře Lipského knižního veletrhu 2019 konečně vyšly i samostatné sbírky, poprvé umožňující německojazyčným čtenářům intenzivněji se ponořit do jejich myšlenkových, zvukových a obrazových světů: Radek Fridrich s Linií S1 (Perplex, 2019, přel. Kristina Kallert) a Sylva Fischerová s Die Weltuhr (Světový orloj, KLAK, 2018, přel. Daniela Pusch). Další důležité dílky mozaiky utvářející představu o současné české poezii přináší sbírka Petra Hrušky Irgendwohin nach Haus (Někam domů, Edition Azur, 2019, přel. Martina Lisa) a dvojjazyčná Die Geschichte des Fadens / Dějiny nitě Adama Borziče (Kétos, 2020, přel. Martina Lisa).

I poetické archeologii se nadále daří

Mezi současností a bližší i vzdálenější minulostí se pohybuje výběr poezie a prózy vídeňsko-pražského nakladatelství Kétos, založeného v roce 2018. Nakladatel Ondřej Cikán, grecista neštítící se rýmů ani starších textů, se podle všeho rozhodl zaplnit nejednu mezeru na mapě překladů starší literatury. Úcta k dávným velikánům ho nijak neochromuje: mezi první z povětšinou dvojjazyčně vydávaných svazků, jejichž překlady zajišťuje téměř výhradně Ondřej Cikán sám, patří kanonické dílo české literatury – epos Máj Karla Hynka Máchy (1810–1836). Poněkud zmodernizovaně působí Geheimnisvolle Weiten / Tajemné dálky (2019) Otokara Březiny (1868–1929) a Spät gegen Morgen / Pozdě k ránu (2021) Karla Hlaváčka (1848–1989), opatřené popiskem „symbolismus, jak má být“ („Symbolismus vom Feinsten“).

Ondřej Cikán: Foto: archiv Ondřeje Cikána

V letech 2018 a 2020 vyšly dvě zásadní součásti sebraných spisů Vladimíra Holana, jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století, a sice svazky věnované období 1968–1971 a 1961–1965. Projekt Urse Heftricha, Michaela Špirita, Věry Koubové a heidelberského nakladatelství Winter odstartoval roku 2005, v plánu je publikovat do roku 2029 čtrnáct svazků. Podrobněji jej nedávno představila Lena Dorn na literárním blogu Institutu pro studium literatury.⁷Lena Dorn. „Es schreibt: Lena Dorn“ [online]. ipsl.cz, 15.01.2020. Dostupné z: http://www.ipsl.cz/index.php?id=1657&menu=&sub=&str=aktualita.php.

Pozitivním počinem je i přebásnění vícejazyčné poezie brněnského básníka Ivana Blatného (1919–1990) ze sbírky Hilfsschule Bixley (Pomocná škola Bixley, Edition Korrespondenzen, 2018), o které se postarali český berlínský spisovatel Jan Faktor a jeho manželka Annette Simon. V německém překladu je tak nyní dostupná i autorova druhá, ještě za jeho života sestavená a v kanadském exilovém nakladatelství ’68 Publishers uveřejněná sbírka. Texty si našly cestu do rozhlasové hry Christiny Nagel Blatnýs Kopf. Gott der Linguist lehrt uns atmen (Blatného hlava. Bůh Lingvista nás učí dýchat, 2018), která v dramatu s využitím polyfonie ztvárňuje život a vnitřní světy tajemného, ve vlasti dlouho zavrhovaného básníka.

Známý verš „za všechny co jsou v srdci bosí“ z básně o „rosných rosničkách“, kterou do němčiny zvukomalebně převedl Rainer Kunze – jedná se o možná nejznámější překlad české básně do němčiny za celé dvacáté století –, dal název svazku Skácelových básní i próz vydanému v roce 2018 v nakladatelství Wallstein v Gotinkách (Für alle die im Herzen barfuß sind, ed. Peter Hamm, přel. Rainer Kunze, Christa Rothmeier, Felix Philipp Ingold a Urs Heftrich).

V povrchových dolech poetického jazyka uprostřed „elektrických sloupů, korečkových rypadel, umělých rekultivací“ a „černě se zubících oprámů“,⁸Z básně Mezizóna Radka Fridricha. Radek Fridrich. Molchloch. Brno: Host, 2004, s. 50. v poetisticko-surrealistické vrstvě, jež je důležitou žilou české literatury dvacátého století už od chvíle, kdy české surrealisty svou pozorností poctil Breton, vytrvale těží překladatel Eduard Schreiber. Nedávno díky němu vyšly básně v próze Jiřího Koláře Gebrauchsanweisung / Návod k upotřebení, Arco 2019) a básně Ludvíka Kundery Quer durch Phantomasien (Napříč Fantomázií, hochroth, 2020). Kromě toho Schreiber nedávno u příležitosti stého výročí narození Emila Juliše připravil překlad jeho cyklu Zone / Zóna (Arco, 2021), devětačtyřiceti básní opěvujících apokalyptickou atmosféru oblasti hnědouhelných dolů u severočeského města Most.

Hezké je, že se opět častěji daří vydávat básnické texty dvojjazyčně. Jedná se o dialogický akt důvěry, který čtenářům dává možnost utvořit si hned a bez dalšího rešeršování představu o originálu, seznámit se s jeho psanou podobou či původním zvukem, sem tam odhalovat či tušit srozumitelné pasáže, přičemž tuto možnost zde získává i „volnočasové čtenářstvo“ mimo profesionální publikum.⁹„Dokonce i když nerozumíme jazyku originálu, oči přeskakují sem a tam, můžeme číst jednotlivá písmena a slova, neujde nám délka veršů ani strof, a tím, že je originál po ruce, se zdá uchopitelnější.“ L. Dorn. „Es schreibt: Lena Dorn“.

Důvodem k radosti je i to, že vzniká více samostatných titulů, které poskytují aktuálním básnickým hlasům vlastní rezonanční prostor, a tím i možnost rozeznít se v kontextu přesahujícím jednotlivé země nebo uskupení. Navíc v situaci, kdy v Německu i pro „samozřejměji zabydlené“ autory představuje vydání samostatného díla mimo antologie a časopisy stále ještě podmínku přístupu k mnoha stipendiím, cenám apod., a tedy k větší viditelnosti v literárním provozu.

Nadále však na své objevení čeká řada současných i starších pokladů, což ukazují mj. tematická čísla drážďanského literárního časopisu Ostragehege (89/2018 a 91/2019, koncepce Martina Lisa a Daniela Pusch), tematické vydání štýrskohradeckého časopisu Lichtungen (157/2019, příspěvky věnované české literatuře vybraly Julia Miesenböck a Veronika Siska), číslo s názvem Paralelní polis časopisu Beton International (2019, sestavili Matteo Colombi, Lena Dorn, Anna Förster, Christine Gölz a Martina Lisa) nebo rostoucí zastoupení českých hlasů na portálu Lyrikline. To vše láká k bližším setkáním s dosud nepřeloženými básníky a básnířkami, s těmi překládanými jen málo, ale i se starými známými. A navazuje se tím na osvědčenou tradici starších antologií, ve kterých je také co objevovat – jako příklad uveďme „výzkumnou cestu“ Mirka Kraetsche a Evy Profousové po literární a umělecké scéně „dnešní české reality“ z roku 1999, která vyšla pod názvem Geschweige denn Ostrava … Neue Literatur aus Tschechien (Natožpak Ostrava… Nová česká literatura, Horen sv. 245, 2012). Anebo od devadesátých let vycházející antologie, které si daly za cíl prozkoumávat, přeměřovat a propojovat „jeskyně hluboko ve slovnících“ (jak praví název antologie Höhlen tief im Wörterbuch z r. 2006, publikované Ursem Heftrichem a Michalem Špiritem v rámci edice Tschechische Bibliothek, Mnichov, Stuttgart: DVA, 1999–2007).

Jestliže se tedy v současnosti česká poezie v německojazyčném prostoru nejeví už jako „Terra incognita“ (Rothmeier, 2000) ani jako Mumie na cestách (Krchovský, 2018), nýbrž je dostupná skrze mnoho konkrétních hlasů v určité šíři a hloubce, paralelně, ale i napříč časem, vděčíme za to těmto intenzivním snahám, jejichž cílem je vytvářet české poezii v německém prostoru určitý kontext. K průkopníkům patří vedle iniciátorů antologií a velkých projektů i řada šťastných autorsko-překladatelsko-nakladatelských konstelací, jejichž aktéři zůstali české poezii věrní i v novém tisíciletí, kdy už odezněla porevoluční euforie z objevování a opětovného shledávání, a vysoce kvalitními publikacemi jí nadále připravovali půdu – a při této Polní práci¹⁰Petr Borkovec. Feldarbeit, Přel. Christa Rothmeier. Vídeň: Edition Korrespondenzen, 2001. v Mezizóně¹¹„Kdyby aspoň kamení zůstalo, to mlčenlivé svědectví, ale všude jen beton, beton a nikdy žádný Breton.“ Z básně R. Fridricha Mezizóna z r. 2002. stále znovu prokazovali vynikající cit. Bez nich všech by dnes mnohá známá jména nestála tam, kde stojí. Čím déle člověk pátrá, tím více básnických překladů se noří z bezedných hlubin internetu, mnohdy od respektovaných překladatelů a překladatelek. Hledání se vyplácí.

To vše ukazuje, že překládání české poezie do němčiny pokračovalo a pokračuje. Kontinuitu zajišťovaly různé výše zmíněné šťastné konstelace autorů, překladatelů a nakladatelů, tak jako i organizátoři akcí, jejich osobní iniciativa, vnímavost, vytrvalost a profesionalita, takříkajíc „z hlediska smirkovýho papíru“. Umožňoval ji rezonanční prostor literárního provozu a kulturní výměny jednotlivých zemí, jejich speciální poetická krajina, užší či volnější navázanost na univerzity a další instituce i na nezávislou scénu… tedy celá řada „dobrodějů a koordinátorů“.¹²Z editorialu časopisu Ostragehege č. 91, 2009, s. 1. Neobešla by se bez živné půdy, kde nejsou vždy všechny cesty, napojení, nenáhodné náhody a setkání hned viditelné ani všechny synergie jasně pojmenovatelné; bez jakéhosi podhoubí neboli mycelia.¹³Pojem „mycelium“ se pro toto prostředí používá na portálu Planetlyrik, odkud jsem ho převzala.

Je třeba mít na paměti, co ve své holanovské recenzi výstižně formulovala Lena Dorn: „Překlady z češtiny do němčiny to v současnosti mají v ‚polysystému‘ literatury těžké, jedná se o malý segment. Nevyrovnaná ediční situace se často přičítá asymetrii ‚menší‘ a ‚větší‘ literatury, přičemž je však třeba dodat, že počet mluvčích jazyka není automaticky rozhodujícím prvkem. Větší anebo menší zájem závisí též na rozličných společenských faktorech – mimo jiné i na viditelnosti multiplikátorů. Je třeba zpřístupnit toho víc, aby se mohlo vytvořit kritické čtenářské publikum a další čtení bylo vůbec představitelné. Další vydávání je žádoucí. Překladatelům a vydavatelům děl důležitých českých autorů zbývá ještě mnoho práce.“¹⁴L. Dorn. „Es schreibt: Lena Dorn“.

Není pochyb: kdo se v současnosti bez znalosti češtiny nebo jen se základní češtinou vydává za českou poezií, má v německojazyčném prostoru poměrně dobře rozdané karty. Zveřejňování současné i starší české poezie v posledních letech nabralo – i díky atmosféře knižního veletrhu Ahoj Leipzig 2019 – působivý drajv.

Viditelný horizont se rozšířil o mnoho zaznamenáníhodných hlasů, a ty stále častěji rezonují i v médiích a na platformách mimo obvyklé užší „čechofilské“ kruhy.¹⁵Jako příklady zde můžeme uvést reakce recenzentů, které lze najít přes stránky jako Fixpoetry, Perlentaucher, Lyrikline aj. K Blatnému např.: https://www.fixpoetry.com/feuilleton/kritik/ivan-blatny/hilfsschule-bixley. Böhm a Buddeus: https://kinderundjugendmedien.de/index.php/literaturkritiken/2292-boehm-david-buddeus-ondrej-kopf-im-kopf. Ludvík Kundera: https://www.fixpoetry.com/feuilleton/kritiken/ludvik-kundera/ueberwintern. Edice OstroVers: https://faustkultur.de/4296-0-Europoesie-Tschechische-Poesie.html a https://www.fixpoetry.com/feuilleton/kolumnen/2019/hochroth-leipzig-ein-achtteiliges-verlagsportrait. Jan Skácel: https://www.perlentaucher.de/buch/jan-skacel/fuer-alle-die-im-herzen-barfuss-sind.html. Vít Slíva: https://www.fixpoetry.com/feuilleton/kritik/vit-sliva/trommeln-auf-faesser-gedichte-tschechisch-deutsch a https://lyrikatelierfischerhaus.com/tag/vit-sliva/ [vše k 15. 3. 2021]. A tak i ten, koho „nebaví […] hodně mluvit a tvářit se že / víme nebaví […] osvícenství studené / domy symetrické rastry“¹⁶Jan Škrob. Kartografie 1. Dostupné z: https://www.lyrikline.org/en/poems/kartografie-1-14229. ani jiné výstupy shromažďování a uspořádávání, může objevovat řadu poetických hlasů svobodně a po svém. Kdo se naopak vyhýbá bezkontextovému bloumání až příliš rozlehlou, příliš nahodilou krajinou, najde na různých místech v tisku i na síti orientační pomůcky, aniž by se při tom musel nořit příliš hluboko do klasických filologických zdrojů. Vlastně všechny publikace posledních dvaceti až pětadvaceti let věnované české poezii, i ty soukromější nebo menší, jsou dosud k sehnání, nebo přinejmenším k nalezení v knihovnách a antikvariátech. Stále častěji taky bývají k dispozici online záznamy akcí podporující kontextualizaci a šíření těchto děl.

Důležité je nevzdat se toho, čeho bylo v posledních letech z hlediska rozmanitosti a viditelnosti dosaženo, pokračovat ve zprostředkovávání nových a svěžích i starších a klasických českých hlasů. A umožnit, aby jejich proud stále svobodněji a samozřejměji vstupoval do celosvětového poetického halasu a splynul s ním.

Poezie zůstává v kurzu. Doufejme, že tato příznivá atmosféra ještě chvíli vydrží. Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě líp.

 
 
Text z němčiny přeložila Marie Voslářová.