Za nejpřekládanější (a v cizině nejpočetněji vydávanou) knihu napsanou česky bývá označovaná Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Přičemž zdejší reportážní tradice je ještě starší: za zakladatele české moderní reportáže je pokládán už Jan Neruda.¹BENEŠOVÁ, Michala a kol. Fenomén: polská literární reportáž. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 74. Jakou podobu má ovšem česká knižní reportáž soudobá?

Po roce 1989 se u nás výrazně prosazovaly jiné žánry, jak uvádí Aleš Haman, šlo o prózy „deníkové a memoárové povahy“.²Haman, Aleš: Několik nesoustavných poznámek k žánru reportáže. In O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum, 2010, s. 26. Situace byla odlišná od Polska, které je proto českým reportážím dáváno za vzor. Příčin je uváděno vícero: nedostatek prostoru, který reportážím věnují zdejší periodika, údajný nezájem českých čtenářů o okolí (v případě zahraničních reportáží).³V tomto smyslu psal Josef Chuchma, že „přítomný český zájem o zahraničí je buď pragmatický, nebo hédonický; zvídavý však málokdy“. A podobně soudí redaktor a editor české literatury Jan Šulc: „Češi se o svět zajímají minimálně. Český svět mentálně končí v Aši, Novohradských horách, Mikulově, Českém Těšíně a Frýdlantském výběžku. Co je dál, to zajímá tak 5% obyvatelstva, samozřejmě s výjimkou koupání ve Středozemním moři a hrstky cestovatelů“. Polský politolog a publicista žijící v Praze Maciej Ruczaj tvrdí, že Češi jsou v porovnání s Poláky konzervativní, jsou více spokojení se svým místem ve vesmíru, proto například odchází za prací do zahraničí méně často než Poláci. Poláci prý ze srovnání s Čechy „vychází jako bytostní novinkáři, kteří skočí po každé novotě a rádi přivítají každou změnu.“ Vysvětluje to tím, že nedávná polská historie byla bouřlivější a krvavější než ta česká: „Jak může být konzervativní země, která se posledních několik století neustálé pohybuje po mapě, případně z ní zcela mizí, která přišla v důsledku dějinných katastrof o velkou část svého materiálního dědictví či společenské elity, která se neustále vytváří znovu a znovu?“ https://plus.rozhlas.cz/polaci-nejsou-konzervativni-jsou-cesi-my-na-nemame-kontinuitu-rika-sef-polskeho-8275938. Nicméně podle standartních sociologických výzkumů jsou Poláci v průměru konzervativnější než Češi (LYONS, Pat, ed. a LYONS KINDLEROVÁ, Rita, ed. 47 odstínů české společnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., 2015, s. 178). A to, že Poláci více odcházejí za prací do zahraničí, se dá podle sociologa Pata Lyonse nejpřirozeněji vysvětlit tím, že v České republice máme vyšší HDP, takže i více důvodů neodcházet. Ale hlavním důvodem je zřejmě to, že u nás chyběla nepřerušená reportážní tradice. Jak popsal polonista Václav Burian: „Po roce 1956 nebyla kontinuita v redakcích nikde přerušena tak jako u nás. Také polská média postihly čistky, v osmašedesátém roce a za výjimečného stavu z roku 1981. Jenže od druhé poloviny 70. let se rozvíjel podzemní tisk. Na denní zpravodajství nestačil, ale na jinou žurnalistiku určitě. V polovině 80. let se stala podzemním bestsellerem kniha Oni, rozhovory, které s penzionovanými komunistickými funkcionáři nejstarší generace vedla novinářka Teresa Torańska. Dovedeme si představit, že by Bruno Köhler⁴Československý komunistický politik spjatý s obdobím totalitní vlády KSČ v padesátých letech. poskytl tehdy rozhovor Jiřímu Rumlovi? To jen pro příklad, co bylo možné. Polští reportéři mohli vyrůstat v několika katolických nekolaborujících periodikách, ale třeba i v tehdy stranickém týdeníku Polityka.“
 
 

Celebrity a autority kombinující formu a fakta

 
Zatím nejslavnějším představitelem polské reportážní školy byl Ryszard Kapuściński (1932–2007),⁵http://www.iliteratura.cz/Clanek/20533/kapuscinski-ryszard který byl dokonce nominován na Nobelovu cenu za literaturu a podle Petra Zídka byl „zřejmě jediným novinářem z bývalého východního bloku, který získal celosvětové renomé.“ Jak uvádí kniha Fenomén: Polská literární reportáž, „v polských médiích je reportáž stále jedním z nejdůležitějších žánrů – jde-li o rozsah, význam i dopad na skutečnost možná i tím nejdůležitějším“.⁶BENEŠOVÁ, Michala a kol. Fenomén: polská literární reportáž. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 61. A těší se i jisté morální autoritě a obecnější společenské prestiži: Mariusz Szczygieł, její u nás nejslavnější žijící představitel, uvádí, že rozhovory s některými autory reportáží vychází i v lifestylových časopisech vedle rozhovorů s nejslavnějšími celebritami.⁷https://wave.rozhlas.cz/zakladem-reportaze-je-pochopit-cloveka-rika-mariusz-szczygiel-v-liberature-o-6482489 Szczygieł také spolu s Wojciechem Tochmanem a Pawłem Goźlińským založil nadaci Institut reportáže, v jehož rámci funguje škola pro začínající reportéry.

Působivost polské literární reportáže hledá například publicistka Kateřina Čopjaková v „humanistické tradici, která se snaží zachytit osobní příběh člověka v co největší hloubce a komplexitě“. Jmenovat dále můžeme důmyslnou prokomponovanost a promyšlenost, v níž každý detail má svoji roli: když Kapuściński podotýká v knize Impérium, že se v centru jistého města brodil kotníky v blátě,⁸KAPUŚCIŃSKI, Ryszard. Impérium. Žilina: Absynt, 2018, s. 262. neříká to proto, aby si stěžoval na svízele cesty, ale je to jeden ze způsobů, jak autenticky charakterizovat danou lokalitu v daném čase. A když chce tentýž autor přiblížit jakousi mentální mapu, kterou má obyvatel Kavkazu v sobě zakódovanou, vysvětlí to odkazem k Saint-Exupérymu a tomu, jak se musel coby letec orientovat vysoko nad povrchem Země. Mariusz Szczygieł dále zdůrazňuje, že reportáž má mít nosné téma: nestačí napsat článek o tom, že manželka zabila svého muže, reportér musí zjistit, co bylo hlavním motivem: zdali nešťastná láska, závist či žárlivost.⁹Podobně u nás psal bývalý reportér MF Dnes Jan Rybář, k němuž se ještě dostaneme, o „drahocenném motivu, který je základem všeho“. Například když na cestě do Moskvy zahlédl zprávu o tom, že se v Moskvě zdvojnásobil obrat butiků nabízejících drahé kožichy. Což se mu stalo „odrazovým můstkem“ k textu o ruské mentalitě, rostoucím počtu mladých a bohatých, o jejich snech a postojích. Bez oné náhodou objevené statistiky by ale článek nevznikl (Rybář, Jan. Dobrodružství reportáže a kouzlo manipulace. In O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum, 2010, s. 51). A především jde podle Szczygieła v literární reportáži o kombinaci „formy a faktů“: „Polská škola reportáže, to jsou vlastně takové povídky, které píší reportéři stejně talentovaní jako spisovatelé. Mohou využít jakékoli literární postupy, ovšem pod jednou podmínkou: nesmějí si nic vymyslet. Všechno musí být skutečné. Jinak ale mohou psát stejně jako spisovatelé.“¹⁰BENEŠOVÁ, Michala a kol. Fenomén: polská literární reportáž. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016, s. 162. Přičemž ani tato charakteristika není úplně přesná, protože v rozhlasovém rozhovoru Szczygieł přiznává, že i on si leccos dotváří a domýšlí, což prý ale v textu signalizuje vsuvku „Představuju si, že“¹¹https://wave.rozhlas.cz/zakladem-reportaze-je-pochopit-cloveka-rika-mariusz-szczygiel-v-liberature-o-6482489 – dlužno ovšem dodat, že alespoň v českém překladu Gottlandu na inkriminovaném místě (vztahujícím se k nedoložitelným představám a doloženým sebevražedným pokusům Marie Baťové) zmíněná věta chybí.¹²SZCZYGIEŁ, Mariusz. Gottland. Praha: Dokořán, 2007, s. 11 – Také v jiných ohledech k němu můžeme být kritičtí. To, že naši zemi nazval po Karlu Gottovi, může někomu připadat na samotné hranici mezi vtipnou novinářskou metaforou a nebezpečným zploštěním. http://www.iliteratura.cz/Clanek/24297/prostor-84 I když ve svůj prospěch by autor mohl argumentovat poukazem na davové emoce a vážné debaty o státním pohřbu, které Gottovo úmrtí vyvolalo.

Reportáže dnes u nás vycházejí především v časopisech Reflex, Reportér či Respekt.¹³Jednu z nich, sepsanou Ivanou Svobodovou, nedávno v pořadu Osobnost Plus pochválil i Szczygieł. Další reportáže může český čtenář najít také v literárním magazínu Host, a to od literátů relativně známých (Tereza Boučková¹⁴I když její text se možná blíží spíše žánru cestopisu než reportáži (BOUČKOVÁ, Tereza. V Africe. Host, 2019, 35(2), s. 70-75).) i začínajících (Esther Idris Beshirová¹⁵Esther Idris Beshirová je kromě toho také autorkou odborné práce Současná literární reportáž a její vývoj v České republice, Polsku a Francii https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/192791/?lang=en). Některé z těchto textů se mírou prokomponovanosti a intelektuálnosti relativně blíží literární reportáži. Například text Vratislava Maňáka Foucaultovo páže: literární reportáž z Íránu,¹⁶MAŇÁK, Vratislav. Foucaultovo páže: literární reportáž z Íránu. Host, 2019, 35(9), s. [74]-82. v němž konfrontuje nadšení (filosofa a homosexuála) Michela Foucaulta z revolučního Íránu s trudným životem soudobých íránských homosexuálů. Na ně totiž islamistický režim používá právě onen dozor, který Foucault popsal na západě: „Íránská revoluce sice Západ odvrhla, ale islámská republika jím vyvinuté nástroje používá dodnes. Sexualitu zde spravuje medicína, víra i právo, sodomie si zaslouží trest a je třeba se k ní doznat — ať už před místní justicí, nebo aspoň v šeru večera a v intimním kruhu.“ Foucault přitom nový islamistický režim chválil za to, že se v něm snoubila politika se spiritualitou, což prý starý kontinent „naposledy zažil při vzniku evangelických církví“.

Žádné knižní vydání „hostovských“ reportáží se ovšem zatím neplánuje. Jak mi napsal šéfredaktor Hostu Miroslav Balaštík, reportáže, které v Hostu vyšly, jsou „příliš různorodé na společnou knihu a jednotliví autoři zatím nemají dost těchto textů na samostatnou knihu“.
 
 

Na pomezí reportáže?

 
Prokomponované a uceleně působící knihy, které vznikaly „reportážním způsobem“, u nás arci vycházejí, ovšem výsledek už se nedá označit jako reportáž. To je případ například publikace Frišta (NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2004) od novinářky, zpravodajky z válečných konfliktů a humanitární pracovnice Petry Procházkové (nar. 1964). Kniha byla mimochodem přeložena do angličtiny a polštiny. Její původ byl přímo spojen s autorčinou reportérskou činností: „Dva roky jsem po večerech sedávala s afghánskými ženami a ony mi říkaly opravdu extrémně intimní věci. Pověděla jsem jim, že budu psát knížku, ale nebude to knížka rozhovorů: ‚Potřebuji vědět něco o vašem životě, nebudu se ale inspirovat jedním konkrétním osudem.‘ Dala jsem si pak práci s tím, aby se v knize nikdo nepoznal. Příběh Frišty jsem pomíchala s vyprávěním odevšad, lidem jsem dala jiná jména. Příběhy už nejsou příběhy konkrétních lidí, jsou jimi jen inspirované.“¹⁷BARONOVÁ, Barbora. Ženy o ženách: intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu. První vydání. Praha: Wo-men, 2019, s. 933. Sama také do knihy vložila zkušenost konfliktů, které coby manželka Afghánce osobně prožila mezi euroatlantickou civilizací a Orientem – fiktivní hrdinkou je totiž Ruska, která se vdala za Afghánce. Tato „anonymizace“ a transformace materiálu přispěla k tomu, že se nestala tečem soudních žalob jako jiné autorky reportáží (Asne Seierstad)¹⁸Novinářka Asne Seierstad bydlela v rodině jediného knihkupce v Kábulu, a když se vrátila do Skandinávie, vydala knihu Knihkupec v Kábulu: příběhy ze života (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005). Daný knihkupec ji následně zažaloval, protože kvůli intimním detailům, které autorka vyzradila, se pro jeho rodinu stal život v Afghánistánu nadále neúnosným a oni museli emigrovat. Procházková při svém líčení této kauzy vyjadřuje pro daného knihkupce pochopení: „Když u někoho rok bydlíte, vidíte jim do ložnice. Kábulské rodiny jsou sice uzavřené, ale když si vás k sobě vezmou, zjistíte, že žijí svůj život, který je – překvapivě pro nás – normální. A ta norská dokumentaristka to celé popsala… Asne Seierstad především ublížila těm lidem. Co je doma, je doma, povídání o soukromých věcech se nikdy nevytahuje ven. Afghánská společnost to nemá ráda.“ BARONOVÁ, Barbora. Ženy o ženách: intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu. První vydání. Praha: Wo-men, 2019, s. 935. – Dodejme, že podle knihy Fenomén: polská literární reportáž se i M. Szczygiełovi stalo, že se snažil maximálně utajit identitu jisté ženy, byla ale brzy odhalena a reportáž se tak proti jeho vůli stala i nástrojem honby pobouřených čtenářů za „spravedlností“. nebo balancujících na pomezí prózy a publicistiky (Světlana Alexijevičová).¹⁹Matky ruských vojáků bojujících v Afghánistánu na ni podaly žalobu za to, že zcela zkreslila obraz ruského vojáka-hrdiny. Jak vysvětluje Procházková: „Lidé jí v nějaké situaci vyprávěli svůj příběh a pak se ocitli v knížce, o které netušili, jak bude vypadat… Umře vám syn v Afghánistánu a spisovatelka z něj udělá chudáka. Matka má doma vyvěšená všechna jeho vyznamenání za hrdinství a on najednou v knize vypadá jako blbec, který se nechal zmanipulovat režimem. To ta matka slyšet nechce“. Jak Procházková říká: „Na Frištu jsem hrdá. Knížku četlo mnoho Afghánců a nikdo neměl žádné námitky.“ Ovšem výsledkem je dokumentární román s fiktivním dějem.²⁰Různých reportážních románů nebo děl, ve kterých „reportážní forma mutovala do esejistických úvah“, ovšem najdeme více. http://www.iliteratura.cz/Clanek/43295/macl-ondrej

Petra Procházková je ale také autorkou reportáže Poprava – věc veřejná z knihy Utřete tělesné šťávy (Praha: G plus G, 2001). Zmíněná kniha Fenomén: Polská literární reportáž tuto reportáž chválí jako jediný český příklad textu, který se blíží reportážím polským a rozsahem i formou by mohl „odpovídat hledanému žánrovému typu“. Jádrem je příběh Azy, čečenské ženy čekající ve vězení na popravu za vraždu manžela, který ji bil a znásilňoval – v tomto smyslu jde vlastně o obdobu předsmrtné reportáže Fučíkovy, i když hlavní hrdinkou není autorka. A k popravě nakonec možná ani nedochází, závěr zůstává otevřený. Aza totiž v sobě nosí pravděpodobně nemanželské dítě a výkon trestu je odložen, dokud bude své batole kojit. Následně se jí ale podařilo uprchnout a zemřela zřejmě při náletech na Grozné v lednu 2000. „Naštěstí to nemám potvrzeno ze spolehlivých zdrojů,“ dodává autorka nadějeplně. Procházková umí dobře vystihnout jak perspektivu týraných žen, tak i muslimských manželů, kteří jsou znejistěni moderním světem.

Podobným případem jako Frišta je kniha Proč jdou chlapi do války: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů (Praha: Dokořán, 2018)²¹http://www.iliteratura.cz/Clanek/40051/haluzik-radan-proc-jdou-chlapi-do-valky-in-respekt sociálního antropologa a válečného reportéra Radana Haluzíka. Její úvod je reportérský: „Když se zničehonic, bez jakéhokoli doprovodu, jen sám, s batohem na zádech a tak s pěti sedmi dolary na den v kapse, objevuji mezi bojovníky nově vznikajících paramilitárních hnutí či přímo na frontě, je to pro ně nejprve tak trochu, jako bych spadl z nebe… Rozhodně nechci říct, že bych byl jedním z nich, ale chovají se ke mně hezky. Jsem spíše brán jako host než novinář či antropolog. Berou mě jako vykuleného kluka, kterého zajímá posvátný národ, jeho tradice a historie; jejich starší velitelé pak jaksi otcovsky, jako jakéhosi mladšího bráchu. Zažívám s nimi předválečné ozbrojené přehlídky a cvičení, vidím, co se děje na čerstvě vznikajících frontových liniích a občas i na opravdových bojových akcích. Někteří mě berou s sebou domů, představují mne příbuzným, kamarádům. Skrze válečné utrpení jejich rodin a sousedů pak zažívám válku nejen z pohledu vojáků-útočníků, ale také z pohledu obětí.“ Výsledná kniha je už ale odbornou studií s mnoha odkazy na odbornou literaturu a dobový tisk. Její působivost a přesvědčivost jsou ovšem posilovány právě tím, že autor líčí proces nacionalizace zevnitř, z perspektivy samotných aktérů. A tuto perspektivu mohl získat jen díky tomu, že byl očitým svědkem daných událostí.
 
 

Balkán

 
Velkou část svého materiálu sbíral Haluzík na Balkánském poloostrově. Tam se ovšem v téže době vypravovala i řada dalších českých reportérů či diplomatů. Výsledkem byla i řada knih už skutečně reportážních.²²Dvořák, Martin: Kosovo na vlastní kůži. [Česko]: Studio No-Ban, c2000; JEŽEK, Martin. Křižovatka zvaná Balkán. Praha: Mladá fronta, 2010. 269 s. Z nich si největší pozornost vysloužila publikace Všem sráčům navzdory: válka, o které nechcete nic vědět od signatáře Charty 77, spoluzakladatele Občanského fóra a posléze novináře Jana Urbana. Primárně obsahuje reportáže z obleženého Sarajeva, které předtím vycházely v českém tisku. Autorův slovník je razantní a nesmlouvavý, jak ukazuje už expresivní název; Urban se nebojí jasně označit hlavního viníka a nešetří ani vojáky mezinárodních organizací, kteří nedokázali masakrům včas zabránit. Zvláště sarkasticky píše o příslušnících jednotek UNPROFOR, kteří se podle něj považovali za jakési bosenské Lawrence z Arábie nastolující „mír mezi divošskými kmeny“.²³Urban, Jan: Všem sráčům navzdory: válka, o které nechcete nic vědět. Praha: G plus G, 1996, s. 160 Poslední kapitola knihy je stylizována jako autorův pomyslný dopis, v němž se loučí se zabitým sarajevským přítelem, muslimem (oficiálně tedy „Bosňákem“). Přiznává přitom, že „my, co ještě dýcháme“, nemáme andělská křídla a „máme blíž k peklu“. A posílá příteli otázku: „Jak je v nebi?“. Kniha vzbudila bouřlivé reakce, nadšení i odpor, kritizoval ji zvláště historik Jan Pelikán.²⁴PELIKÁN, Jan. Válka, o které se dozvíte jen něco: Ke knize Jana Urbana Všem sráčům navzdory. Listy, 1996, 26(6), s. 81-86. Naopak balkanolog Matyáš Zrno dodnes vzpomíná, jak ji coby mladík se zájmem o Balkán doslova „zhltnul“ a také nyní ji rád každému doporučí. I když by zpětně uvítal, kdyby autor trochu ubral na svém emotivním rozhořčení. Nicméně nedávno se tomuto titulu dostalo velkého uznání a cti, když byl roku 2016 znovu vydán (jako první a zatím jediná česká kniha) v rámci edice Prokletí reportéři slovenským nakladatelstvím Absynt. To se specializuje na reportážní literaturu a poprvé česky či slovensky vydalo mnohé autory polské reportážní školy i četné další zahraniční reportéry.
 
 

Spojené státy americké a Izrael

 
Dalšími dvěma oblastmi, kam často směřují čeští reportéři, respektive tam jsou vysíláni, jsou Spojené státy americké a Izrael, respektive Blízký východ.²⁵Další, zřejmě méně početnou skupinu tvoří knihy o Číně, například HUBIČKA, Jiří. Hledání čínského draka. Praha: Radioservis, 2008 nebo BOSÁK, Jaromír a HRUBÝ, Dan. Čína: zpráva o zrodu velmoci. Praha: XYZ, 2008. Podstatným přírůstek do této řady by mohla být plánovaná kniha Tomáše Etzlera. Ti částečně reagují na aktuální události: například dění kolem atentátů 11. září 2001 bezprostředně vylíčila reportérka týdeníku Reflex Veronika Bednářová,²⁶BEDNÁŘOVÁ, Veronika. Má americká krása. V Praze: Ringier ČR v Praze ve spolupráci s nakl. Daranus, 2006. 222 s. pro mnohé překvapivé zvolení Donalda Trumpa, turbulentní období prvních let jeho vlády a stupňující se polarizaci americké společnosti zmapoval bývalý zahraniční zpravodaj České televize v USA Martin Řezníček (nar. 1976).²⁷Řezníček, Martin: Rozpojené státy: Amerika nejen televizní kamerou. Argo 2020. Ale všímají si i každodenního života: Veronika Bednářová mistrně vylíčila odlišné prožívání ženské emancipace v Čechách a v Americe nebo mikrosvět newyorského metra, v němž má každá stanice jinou atmosféru, „jako by byla v jiném městě“. Řezníček se věnoval nejednoznačnosti některých veřejných symbolů, které je problematické redukovat jen na význam jediný a prvoplánově s nimi operovat v soudobých ideologických bojích.²⁸Například o vlajce Konfederace, která se dostala do centra negativní pozornosti poté, co s ní na svém facebookovém profilu pózoval masový vrah Dylann Roof, autor vysvětluje, že se do sporu a soudobých debat dostala trochu nevinně: „Jako oficiální prapor země nikdy nesloužila. Rasistickou příchuť získala až po druhé světové válce, a hlavně v 60. letech v době bojů za občanská práva. Přikládaný význam osciluje kolem těchto pojmů: svoboda, památka padlých jižan­ských vojáků, práva států, anebo rasismus, segregace či zrada. Možných výkladů je víc než hvězd symbolizujících třináctku konfederačních států“. Líčil krizové okamžiky živelných katastrof, kdy se Spojené státy poplatně svému názvu skutečně dokážou sjednotit.²⁹Některým tématům se přitom reportér, ať je kdekoli, nevyhne. Řezníček kupříkladu referuje, jak se Američané zasažení hurikánem zoufale snaží zachránit, co se z dřívějšího života a světa dá, hledají zbytky věcí, které by mohly „fungovat jako pojítko mezi dosavadním a budoucím životem“. Podle jeho popisu živlem poničené Floridy bylo tamní dění méně organizované a méně „útěšné“ než v Japonsku zasaženém vlnou tsunami a následně jadernou katastrofu ve Fukušimě v březnu 2011. To vylíčila Polka Katarzyna Boni v knize Ganbare! Workshopy smrti (Absynt, Žilina, 2017). Přibližuje osudy Japonců, kteří náhle přišli o své blízké a domovy a dostali se „na dno zoufalství“. Blízkost smrti je ale podle Ľudmily Horváthové nutí uvědomit si, „co je na světě skutečně důležité a čeho je člověk nakonec ochotný se vzdát“. http://www.iliteratura.cz/Clanek/40235/boni-katarzyna-ganbare-workshopy-smrti Čeho se ale mnozí vzdát nechtějí, to jsou – i v tomto případě – dříve obyčejné věci pokládané nyní za jakési relikvie, za poslední pozůstatky světa, který zničila voda. „Lidé tráví dlouhé hodiny prohlížením tváří, domů, vzorů oblečení. Potřebují alespoň malý kousek, co by je spojil s životem, který dávno není. Důkaz, že místa, ve kterých žili, skutečně existovala. Že lidé, které milovali, skutečně žili. A že žili i oni sami… Věci ale v knize Ganbare! hrají i jinou roli: každodenní život bez elektřiny nebyl snadný, a proto stoupala cena předmětů jako svíčky a zápalky, pokud je někdo našel. Na užitečnosti také získaly návody, jak si vyrobit provizorní polštář z volejbalového míče; mucholapku z lahve, cukru, octa a provázku; nebo také „banánové pleťové mléko“. Tyto kutilské produkty se tak stávaly průvodci v novém post-tsunami světě… Pojednání polské reportérky je mnohem extenzivnější, ale text Řezníčka není proto o nic „horší“ – v podstatných věcech se každopádně jejich líčení shodují. Nebo psal o slavném lékaři Bohdanu Pomahačovi, jednomu z Čechů, kteří se v USA dokázali úspěšně prosadit. Autor citlivě líčí příběhy jeho pacientů, případně rekapituluje až dojemné setkání Marindy Righterové, dcery ženy, která se po mozkové mrtvici stala dár­kyní obličeje, a Carmen, jeho nové „nositelky“ (o společné tiskové konferenci referoval i český tisk). Dcera zemřelé setkání popsala velmi emotivně: „S Carmen jsme se objímaly a objímaly a nechtěly se pustit. Opět jsem cítila kůži své matky, viděla jsem její pihy. A díky Carmen vidím, že maminka žije. Je to opravdu požehnání.“ Řezníček nezastírá ambivalentní pocity a husí kůži, které v něm vyvolávají tyto paradoxy: nový život získaný „díky“ smrti někoho cizího; rozpoznání kůže matky, i když na někom jiném… Způsobem zpracování čtivě otevírá aktuální téma proměnlivosti lidské identity v době divů soudobé medicíny. Trochu podobně jako mladý polský reportér Kamil Bałuk ve výborné knize Všechny Louisovy děti (Absynt 2019) problematizoval, co to v době umělého oplodňování znamená být otcem a být něčím dítětem.³⁰Mnohonásobný dárce spermatu Louis, autista se surinamskými předky, přitom sní o tom, že se s dětmi, jichž je biologickým otcem, spojí, ony všechny přijmou jeho jméno a vytvoří cosi jako rodinu. (Takže až zemře, budou existovat lidé, kterým to nebude lhostejné a přijdou mu na pohřeb). Pro některé jeho nizozemské potomky bylo zase důležité, aby „poznali svého biologického otce. Často si ho do jisté míry vysnili. Představovali si nějakého supermana, který vyřeší všechny problémy“ https://wave.rozhlas.cz/metaforicky-styl-polske-reportaze-vznikl-v-dobe-nesvobody-jeste-se-muze-hodit-8081717. Realita setkání pak byla dost odlišná. Kdyby ale lékaře, který umělá oplodnění způsobem porušujícím předpisy prováděl, zažalovali, současně by tím jakoby říkali, že nejsou spokojeni s tím, jací jsou. Což ovšem nebyla pravda.

Více autobiograficky je pojatý Americký deník (Praha: N media, 2019) od reportérky Deníku N Jany Ciglerové. V její knize můžeme spatřovat čtivou antropologickou sondu referující o setkání dvou odlišných mentalit. Je totiž i zprávou o individualistické Středoevropance, která přišla do jiného, více komunitního prostředí a postupně se učí oceňovat jeho hodnoty, ale v něčem si i více vážit sama sebe.³¹Takže nakonec uzná, že i americký způsob předávání darů má něco do sebe nebo že jejich organizované rituály (například na Valentýna) spojené s patetickými prohlášeními nemusí být jen neupřímné, falešné a strojené. Výpovědi jednotlivých reportérů si přitom nezřídka až protiřečí: Ciglerová na Americe oceňuje, že tam lidé nemají problém vyjádřit veřejně svoje potřeby, takže pokud je fronta u kasy, požádají o otevření další pokladny; pokud jim vadí hlasitá hudba, poprosí o její ztišení. V naprostém rozporu s tím bylo ale hodnocení bývalého zpravodaje Českého rozhlasu Miroslava Konvaliny z jeho knihy Amerika bez iluzí (Radioservis, 2006), který naopak odsuzuje odevzdanost, s níž Američané dokážou snášet nepříjemnosti, aniž by se bouřili („soudí se jen v případě, pokud by z újmy mohli mít větší peníze, jinak jsou jako ovce“).³²http://www.iliteratura.cz/Clanek/42299/ciglerova-jana-americky-denik Ovšem jak pronesl režisér Ivan Passer (a tento výrok se připisuje i jiným), cokoliv o USA řeknete, ať už dobré, nebo zlé, tak je to pravda. „Najdete tam ostrůvky všeho možného.“

Homogennější jsou výpovědi reportérů o Izraeli a Blízkém východě.³³Problematiku přitom nezjednodušují a nezastírají její komplikovanost a paradoxnost. Kupříkladu Břetislav Tureček varuje, že člověk v Izraeli nemůže dát na první dojem: vousatý Palestinec, který vede plamenné řeči o nutnosti osvobození mešity al-Aksá zpod izraelské okupace, může být ve skutečnosti agentem izraelské tajné služby; a pod vizáží hladce oholeného mladíka se zrcadlovými brýlemi, který na ulici pobaveně okukuje a halasně komentuje západní turistky, se zase může skrývat „tipař Hamásu pro příští teroristický útok“. Liší se ovšem svým pojetím: Břetislav Tureček, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, vytváří v knihách Blízký východ nad propastí. Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky (Praha: Knižní klub, 2016) a Nesvatá válka o Svatou zemi: Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby (Praha: Knižní klub, 2011)³⁴http://www.iliteratura.cz/Clanek/29513/turecek-bretislav-nesvata-valka-o-svatou-zemi-in-ltn pestré kulturně-historické fresky (plné odkazů na odbornou literaturu) s důrazem na současné dění. Zato Jakub Szántó, zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě, je osobnější. V knize Z Izrastiny s láskou (Argo 2020) nezastírá, že je coby člověk židovského původu v konfliktu osobně zainteresován, což se ale neprojevuje v „nadržování“ jedné ze stran. Při setkání s některými zástupci radikálního islámu ovšem musí s ohledem na svou bezpečnost vlastní původ skrývat.³⁵Odlehčeněji působí jeho líčení obřadu, při němž měl s otcem a sourozenci na vrcholu Olivetské hory v Jeruzalémě rozptýlit popel židovského dědečka, ale místo piksly s jeho ostatky tam vzali jinou obsahující kávu. Čemuž se náležitě diví přítomní asijští turisti, kteří „se snaží pochopit prastarý rituál rozsypávání kávy do větru“, případně si namlouvají, že právě zhlédli ritus dosud přísně utajené sekty „kávistů“.
 
 

Ze světa: frontové linie, revoluce i setkání s Raskolnikovem

 
V předchozí knize Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě (Praha, Argo: 2018) líčil Jakub Szántó své dramatické zážitky z frontových linií, míst teroristických útoků i státních převratů a revolucí, patrná je z nich jeho silná snaha „být při tom“ a zjistit, co se doopravdy děje a co nejlépe to zprostředkovat.³⁶http://www.iliteratura.cz/Clanek/40587/szanto-jakub-za-oponou-valky

Jakub Szántó. Foto: Richard Klíčník

Ještě větší míra rizika promlouvá z knihy bývalého reportéra MF DNES Jana Rybáře (nar. 1971) Válečníci, teroristé a jiní šílenci: 50 reportáží o přelomu století (Knižní klub, 2008): první kapitola líčí, jak byl v Moskvě postřelen během neúspěšného puče 21. srpna 1991; poslední, jak byl v Bělorusku surově zbit pravděpodobně tajnou policií. Autorovi ale nejde o to, aby dával na odiv vlastní odvahu či hrdinství: i za těchto okolností zůstává citlivým pozorovatelem, který prostřednictvím drobností dokáže charakterizovat obecnější dobovou atmosféru. V první kapitole líčí vnitřní boj Rusa-komunisty, v jehož bytě je ošetřován – ten se bojí zásahu policie a v době, kdy je možné, že protizápadní komunističtí pučisté zvítězí, váhá, jestli má u sebe toho nebezpečného zahraničního novináře ponechat.³⁷Ryszard Kapuściński ve zmíněné knize Impérium zmiňuje jiné zákulisní děje vztahující se k puči, poukazující na to, jaký je vztah prostých Rusů k držitelům moci. Prezidentem SSSR se během puče stal na pouhé tři dny komunista Gennadij Ivanovič Janajev (1937–2010). Jeho stará matka v té době ležela v nemocnici. Když se ostatní pacienti dozvěděli, kdo je novým prezidentem, chodili stařence gratulovat, ale když byl puč záhy poražen, titíž lidé šli žádat ředitele nemocnice, aby byla žena z nemocnice vyhozena… V závěrečné kapitole jej zato sestřičky v běloruské nemocnici litují a spílají protirežimním demonstrantům, protože jedině jim přičítají autorovo zranění. „V tu chvíli mi došlo, jak marný boj opozice vede,“ dodával autor. V dalších kapitolách mimo jiné celkem věrně zprostředkovává myšlení Rusů, kteří dodnes pevně věří v komunismus a hlásají, že Lenin byl novodobý Ježíš Kristus usilující jen o rovnost a spravedlnost. K čemuž bychom ovšem našli řadu zahraničních paralel: polský reportér Wojciech Górecki v knize Přípitek předkům (Praha: Dokořán: Jaroslava Jiskrová – Máj, 2017) vykreslil, jak silně si Gruzínci dosud cení Stalina, který podle nich není jen národním hrdinou, ale představuje „úspěch celého lidstva“.

Poklidnější je kniha Návrat do Jeruzaléma (Daranus, Ringier ČR 2006) od redaktora týdeníku Reflex Dana Hrubého. V jeho případě jde o specifické spojení reportáží a esejí. Obraz, který si vytvořil na základě četby beletrie, totiž efektně konfrontuje s realitou daných lokalit v současnosti, takže v jedné z uliček Petrohradu pomyslně potkává Raskolnikova, tak málo se dané místo od Dostojevského změnilo, a v Káhiře pod nánosem betonu zase hledá svoji vizi Orientu.
 
 

Z domova

 
Někteří zdejší reportéři se zaměřují i na domácí prostředí. Tak Petr Holec, redaktor týdeníku Reflex, vydal výbor z domácích reportáží pod názvem Best(ie) of Česko: to nejlepší o nás.³⁸HOLEC, Petr. Best(ie) of Česko: to nejlepší o nás. Praha: XYZ, 2012. 331 s. Kniha je ledabyle zeditovaná a obsahuje překvapivě vysoké množství urážek a zesměšňování jednotlivých osob i celých skupin.³⁹Autor se mimo jiné svěřuje, že nemá rád intelektuály, „zpravidla největší pokrytce a mnohdy i zločince na světě“. (I když samozřejmě ne každý musí nutně následovat principy autorů polské reportážní školy, že „Základem reportáže je pochopit člověka“. A že reportér by měl mít člověka, jehož život zkoumá nebo se kterým dělá rozhovor, především rád.) Zmiňujeme ji zde, protože široce mapovala různá sociální prostředí české společnosti: obsahuje tematicky různorodé kapitoly z dějin zdejšího pornobyznysu,⁴⁰I když asi obecnější vypovídací hodnotu má třeba reportáž Celé Polsko chatuje o sexu, která se snažila o typologii lidí chatujících na dané téma (SZCZYGIEŁ, Mariusz, ed. 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła. [Bratislava]: Premedia group, 2014. s. 273n). budování „podnikatelského baroka“ nebo skrytého světa zdejších náboženských „sekt“,⁴¹Jakkoli religionisté dnes tento pejorativní pojem spíše odmítají. do něhož autor pronikl. Lidem, kteří v záchvatech smíchu nad fekálními vtipy samozvaných „pastorů“ prý „padají ze židlí“, se autor přímo vysmívá a odsuzuje je, stejně jako hlavního kazatele, o němž uvádí: „Nesmysly hřímá v ostrých kadencích, přerušovaných záchvaty pubertálního smíchu“. Ke srovnání se zde nabízí třeba Szczygiełova reportáž Vezmi nás do Diamantu.⁴²SZCZYGIEŁ, Mariusz, ed. 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła. [Bratislava]: Premedia group, 2014. 404 s. Ta není prvoplánovým odsouzením náboženských sekt. Místo toho v ní Szczygieł ukázal, že i fungování firmy jako Amway může být popsáno jako pseudonáboženské. Jeho vylíčení každoročního firemního sjezdu dokládá víru jejích zaměstnanců/členů, že jako jediní budou spaseni a dosáhnou pravého štěstí – úspěchu. Hlavního řečníka ovšem Szczygieł nekarikoval, protože jím sám byl – firma si ho najala jako konferenciéra. Aniž pomyslela na to, že je i reportérem. Díky tomu je Szczygiełův text rafinovanější a působivější.

Průřez syrovou českou realitou zvláště 90. let poskytuje i výbor z publicistiky Jáchyma Topola Výstup Jižní věží: výbor z publicistiky (Praha: Torst, 2018). Jak konstatoval Petr A. Bílek, Topol je „mistrem reportážního psaní“; jeho reportáže evokují už „pozapomenutá témata skinheadských útoků na Vietnamce či rasových bouří na Smíchově“,⁴³https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/jachym-topol-vystup-jizni-vezi-recenze/r~3dab5fb8969111e9a049ac1f6b220ee8/. Bílek oceňuje, že Topolovy reportáže z prvních let budování kapitalismu „mají výhodu v tom, že z nich dnes vyzařuje retro: ocitáme se v době předmobilní a předinternetové, takže je třeba ve stylu zuřivého reportéra neustále někam cestovat po republice a snažit se odchytit aktéra tváří v tvář, anebo mít štěstí, že bude zrovna sedět u pevné telefonní linky“. a v tom mohou být překvapivě objevné. Právě z perspektivy Vietnamců autor líčí jejich přílet do nové země (kdy mnozí ani nevěděli, kde přesně jsou, ani si nemohli vybrat zaměstnání). Popisuje i celonárodní euforii sametové revoluce, kterou si prý ale někteří Vietnamci interpretovali jako převzetí moci fašisty – a skinheads v tomto duchu vnímali jako novou národní milici.⁴⁴TOPOL, Jáchym a ŘÍHA, Ivo, ed. Výstup Jižní věží: výbor z publicistiky. Praha: Torst, 2018, s. 153. Další reportáže ale byly povzbudivější a autor v nich hledal nové občanské vzory: mimo jiné mapoval vzepjetí občanského aktivismu a heroismu občanů, kteří položili život při obraně neznámých kolemjdoucích; nebo sledoval snahy lidí, kteří se v bývalých Sudetech snaží spontánně hledat nové funkce opuštěných a chátrajících kostelů a vymýšlet pro ně jakýkoli nosný „duchovní náboj“.⁴⁵Některé texty se ovšem týkají i zahraničí, například „trekové mystiky“ o putování Grónskem.

Jáchym Topol. Foto: David Konečný

Důsledky reportérských výprav přitom někdy byly i značně bolestivé a několikrát byl „tvrdě vyřazen z činnosti“. Během reportáže o protiromském pogromu byl pobodán. Jindy se vyptával na vraždu v milé vesničce ve Šluknovském výběžku. „Zmlátili mě docela dost“, konstatuje suše. To vše je ostatně v souladu s tím, co o žánru reportáže obecně píše Encyklopedie literárních žánrů (Praha: Paseka, 2004), totiž že předpokládá „riskujícího autora, který se záměrně stává průzkumníkem, přiznaným, popřípadě utajeným svědkem či spoluúčastníkem události“. Z většiny Topolových reportážních textů se ovšem o jeho utrpěných zraněních přímo nedozvíme. Topol v nich nevystupuje jako neohrožený hrdina ani jako oběť dávající najevo prožité utrpení ani jako člověk se „silnými“ názory, který ví všechno lépe. K charakterizaci prostředí Topolovi leckdy stačí vhodně zvolený citát nebo zdánlivě nezúčastněný popis.⁴⁶Jako když líčí návštěvu redakce erotického magazínu, v němž právě grafička na počítači přibarvuje vaginu „rozchlípnutou“ přes celou obrazovku, která vysvětluje, že už si zvykla a práce jí přijde „jako vybarvovat kelímky v Tesku“. Ale zároveň zatajuje svoje jméno, aby si její sousedi nemysleli, že je „nějaká vadná“. Pokud do textů výrazněji pronikají autorovy osobní pocity, tak jde vždy i o obecnější reflexi nějakého tématu (podobně jako třeba u Andrzeje Stasiuka),⁴⁷Topol má obdivný vztah k polské reportážní škole a v něčem se dané autory pokouší i následovat. Cení si zvláště Kapuścińského knih Na dvoře krále králů nebo Fotbalová válka. Už v samizdatovém Revolveru s Ivanem Lamperem tiskl překlady reportáží Hanny Krall. Ze současných polských děl si váží literárních reportáží svého kamaráda, zmíněného spisovatele Andrzeje Stasiuka. (Mimochodem Stasiuk se svojí manželkou založil nakladatelství Czarne, které v edici Reportaż vydává řadu klíčových reportážních titulů. například poutnictví. V souvislosti s ním se zamýšlí nad okamžiky, kdy se po pár dnech chůze krajinou vzbudíte a nevíte přesně, kdo jste. Topol je dnes právem známý jako přední český spisovatel, jehož díla jsou pravidelně překládána do řady světových jazyků, ovšem zvláště v 90. letech se identifikoval především se svým tehdejším povoláním reportéra (píšícího tehdy především pro Respekt). I dnes Topol říká, že psaní reportáží je pro něj absolutně nejvíc, a být reportérem „ta nejlepší práce“. I když současně přiznává, že vymýšlení nových témat a stálé cestování bylo vysilující.

Z reportáží z domácího prostředí ovšem největší ohlas vzbudily ty od novinářky Saši Uhlové. Původně byly publikovány v internetovém deníku A2larm a posléze vyšly v knize Hrdinové kapitalistické práce (Praha: Cosmopolis, 2018), souběžně s tím vznikl dokumentární film Apoleny Rychlíkové Hranice práce. Díky grantu od Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky přijala Uhlová (po změně jména, respektive převzetí jména manžela) na půl roku roli ženy pracující v nekvalifikovaných a nízko placených pozicích – od prádelny přes drůbežárnu, kasu v supermarketu, výrobnu žiletek až po třídírnu odpadu. Formálně se text blíží deníku, v němž se autorka svěřuje s těžkostmi svých nových povolání a vnitřně se vyrovnává s vlastními pochybnostmi a dilematy, které jí změněné životní podmínky přinášejí: „Mám pocit, že jsem tomu projektu nedala zdaleka tolik, kolik jsem mohla. Zároveň mám pocit, že jsem strašně ošidila svou rodinu. Že jsem na všech frontách selhala. Asi ani nemá smysl, abych něco dál psala.“⁴⁸Podobně osobní tóny zaznívaly ovšem i v reportáži Britské vojvodství od Witolda Szablowskiého o těžké práci Poláků v britském Tescu. Například když byl vedoucím požádán, aby pro něj něco udělal, snažil se, any jej osobně nezklamal, později ale pochopil, že šlo jen o cynickou motivační strategii. (SZCZYGIEŁ, Mariusz, ed. 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła. [Bratislava]: Premedia group, 2014, s. 196). U některých publicistů proto její texty vzbuzovaly mírně posměšné reakce. Mnozí ale tuto infiltraci Saši Uhlové ocenili a s uznáním psali o „nasazení na hranici sebeobětování, jaké se tu opravdu nenosí“⁴⁹https://www.respekt.cz/kultura/ridit-firmu-jako-prase (primárně ovšem v souvislosti se zmíněným dokumentárním filmem, nikoli knihou). Celkově tento počin zapůsobil velmi silně a upozornil na závažný problém „pracující chudoby“, který byl do té doby pro mnohé skoro neviditelný a na jehož závažnosti se dnes shodují mnozí odborníci.⁵⁰Viz kniha Daniela Prokopa Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti (Brno: Host, 2019) http://www.iliteratura.cz/Clanek/42691/prokop-daniel-slepe-skvrny-in-respekt nebo výzkum Rozděleni svobodou – Česká společnost po 30 letech https://www.irozhlas.cz/rozdeleni-svobodou. A nějaké dopady může mít i na obecnější rovině: Rychlíková a Uhlová komunikují o problematice špatně placené práce například s inspektorátem práce, několikrát kvůli tomu byly přímo i v Evropském parlamentu. „Západ si uvědomuje, že existence mzdové železné opony znamená postupnou ztrátu důvěry v Evropskou unii“, říká k tomu Rychlíková.⁵¹BARONOVÁ, Barbora. Ženy o ženách: intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu. První vydání. Praha: Wo-men, 2019, 706 s.

Tento přehled jistě není komplexní, stranou jsme nechali reportáž investigativní i cestopisnou.⁵²Přesné vymezení toho, kde končí „reportáž“ a začíná „cestopis“, je nesnadné a někdy není jednotné ani v rámci jediné instituce: zmíněný text Terezy Boučkové o cyklistické pouti Afrikou, který vyšel v Hostu, označuje článkový katalog Národní knihovny ANL jako „reportáž“, ale knižní soubor velmi podobných textů Bhútán, má láska (Praha: Odeon, 2020) má v knižním katalogu Národní knihovny NKC přiděleno předmětové heslo „cestopis“. Některé z „cestopisných reportáží“ jistě stojí za pozornost, ale na další obecně platí sarkastická charakteristika, jimiž je obdařil Jan Rybář: „Autor v ich-formě popisuje, jak přijel na nádraží do Dillí (následuje pasáž, jak už od střední školy chtěl do Indie), vzal si taxíka do města (následuje pasáž, jak je v Indii teplo), tam uviděl palác (následuje historická pasáž o tom, že Indie je stará země, mučivě obsáhlý popis paláce a výčet jmen architektů špatně opsaný z průvodce) a vše završí dramatickou pasáží, v níž potká kobru… Text nudný a tisíckrát omletý“. (Rybář, Jan. Dobrodružství reportáže a kouzlo manipulace. In O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum, 2010, 53n). Ostatně podobně, i když méně humorně, zhodnotil nedávnou knihu jisté, určitě nikoli nejhorší reportérky anonymní čtenář: „Její knihy z posledních let jsou vlastně všechny dost stejné – něco z historie, pár historek o bezdomovcích, kterým dala svačinu, párkrát zmínka, kde je moc drahé kafe – něco o přírodě a politické situaci a hle – další kniha je na světě“. A třeba kniha Interhelpo: Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu (Host 2020) od Jaromíra Marka ukazuje, že reportážní postupy je možné vtělit i do historické studie. I tak je snad ale zřejmé, že zahraničních reportáží, i když ne těch přímo „literárních“, u nás nevychází tak málo a že snad nějaký zájem o okolní svět v Češích přece jenom dříme. A dále, že i některé zdejší reportáže mohou zahýbat veřejným míněním a mít obecnější vliv. A jejich autoři a autorky se tak mohou i u nás stát v jistém smyslu autoritami. I když asi ne celebritami…