Fantastická literatura tvoří nesmírně širokou oblast, která se rozprostírá od folkloru přes „vysokou“ kulturu až po kulturu populární. Mezi čtenáři i literárními odborníky dlouhodobě probíhají diskuse o tom, co vlastně fantastika je a kam až sahá, respektive co do ní patří a co už nikoli. Na jedné straně vznikají díla, která fantastické motivy využívají volně pouze jako jeden z mnoha prostředků literárního vyjádření. Na straně druhé žije svým vlastním, do jisté míry uzavřeným životem svět žánrové literatury, jehož podstatu a hranice určují fanoušci sdružení v subkultuře zvané fandom. Společně s nimi považuje většinové publikum fantastiku za četbu tvořenou science fiction (dále pouze SF), fantasy a (fantastickým) hororem, tedy tu její část, která spadá výhradně do popkultury. Právě této tvorbě, pro niž používám souhrnný výraz „populární fantastika“, bude zasvěcen následující přehled. ¹Vzhledem k narůstající knižní produkci tohoto druhu je nutně každý takovýto průřez výběrový.

Populární fantastika vstoupila do období po roce 1989 jako v české literatuře už plně etablovaná, zejména SF měla v té době za sebou poměrně dlouhou historii. Celá tato literární oblast se nicméně začala postupně rozšiřovat o takové žánrové varianty, které u nás dříve chyběly, i když, jak si ještě ukážeme, v českém prostředí ani dnes neexistují zdaleka všechny podoby fantastiky, jak je známe z dnes v podstatě hegemonní anglojazyčné kultury.

SF tradičně stojí na využití motivů vědeckého poznání a technologického vývoje, respektive jejich dopadu na vývoj lidské společnosti. Tento literární žánr se v průběhu svého vývoje rozdělil na dvě základní větve, hard SF a soft SF (speculative fiction), rozlišené podle toho, jaké vědecké obory je inspirují – u první zmíněné odnože jde o přírodovědné obory, u druhé pak o humanitní a společenskovědní.

Přírodovědně-technologickou formu SF, která je považována za jakési „tvrdé jádro“ žánru, u nás dlouhodobě reprezentuje především klasik české fantastiky Ondřej Neff, ať už rozsáhlým prozaickým cyklem Arkádie (nejnověji román Hvězda mého života, 2010), trilogií Milénium (1992-1995) nebo postkatastrofickým románem Tma (1998, přepracovaná verze 2003). V Neffových stopách kráčel Jan Kovanic, který v románu Blackout (1999) dokonce přímo vycházel ze zápletky Neffovy Tmy. Sám se pak pokusil o vlastní původní hard SF v románu Zapomeňte na Mars (2006). Zcela svébytným způsobem se nedávno o zpracování přírodovědné inspirace pokusili autoři střední a mladší generace v povídkové antologii Terra nullius (2015) sestavené Julií Novákovou. Prózy v ní obsažené se zaměřují na člověka a jeho možné intelektuální, biologické a psychické proměny v budoucnosti, a to v duchu tzv. transhumanismu / posthumanismu, čímž se svým charakterem blíží nejsoučasnějším proudům světové SF.

Hard SF v sobě integruje různé varianty, které kladou důraz na některé dílčí vlastnosti tohoto žánru. Mezi nejvýznamnější patří space opera, tvořená především akčními, často vysloveně dobrodružnými příběhy o budoucím dobývání vesmíru a střetávání s mimozemskými civilizacemi. K novodobé klasice české space opery patří sešitová série S. I. Man Dan Young (1993-1994) Jaroslava Velinského nebo romány Jiřího W. Procházky Hvězdní honáci (1996) a Návrat hvězdných honáků (1998). V posledních letech v této oblasti čtenáře zaujal román Edity Dufkové Zpráva z Hádu (2012), na ještě větší ploše se pak rozepsali Aleš Pitzmos (Světlo pulsaru, 2015; Záře supernovy, 2016; Jas kvasaru, 2017) a Julie Nováková (Prstenec prozření, 2015; Elysium, 2015; Hvězdoměnci, 2015). Mimořádné čtenářské i kritické odezvy se dostalo románovému cyklu Jana Hlávky a Jany Vybíralové Algor, který má zatím tři svazky (Mráz a hry, 2013; Tenký led, 2014; Pomníky zimy, 2017). Nakladatel Michael Bronec se zase v pokusu o vlastní tvorbu vrátil ke kořenům původní předválečné space opery včetně odkazů na staré verneovky (Tři kapitáni, 2016-2017). Současná česká space opera ovšem vychází i ve formě kratších próz, jak o tom svědčí povídkové antologie Capricorn 70 (2015) a Space Opera (2017).

Další specifickou subkategorii hard SF představuje tzv. military SF, která se zvláště soustřeďuje na vyobrazení (nejen) vesmírných válečných konfliktů budoucnosti. Poměrně dlouho byl takřka jediným jejím tvůrcem u nás Robert Fabian (Mariňáci, 2000; Carpe diem, 2005; Semper fi, 2009; Dies irae, 2014 ad.), v poslední době tento druh SF píší i mladší autoři – Tomáš Bartoš (Žoldnéři, 2006), Pavel Fritz (Letka 307, 2012) a zejména Jan Kotouč (série Sektor Hirano, 2009-).

Soft SF je v českém prostředí zastoupena méně než její „tvrdá“ varianta, většina děl, jež by se dala do této větve fantastiky zařadit, pracuje s postupy historiografické metafikce, čímž se v některých případech takové texty přibližují k postmoderní próze. Zvláště oblíbená je koncepce tzv. alternativních (kontrafaktuálních) dějin. S širokým, detailně promyšleným rozmachem využil této historické konstrukce František Novotný v románovém cyklu Valhala (1994-2007). Naopak takřka komorně pojal „jiné“ dějiny Jan Poláček v románu Spěšný vlak Ch.24.12 (2010). Spektrum velmi různorodých pohledů vybraných současných autorů na českou minulost v populárně-fantastických intencích se spojilo v povídkovém souboru Imperium Bohemorum (2007).

Hranice mezi jednotlivými větvemi SF jsou samozřejmě velmi volné a vznikají na nich některá pozoruhodná díla. Na pomezí hard a soft SF se pohybuje ambiciózní románový cyklus Vilmy Kadlečkové Mycelium (zatím pět svazků z let 2013-2016), v němž se prolínají motivy typické pro space operu (meziplanetární koalice, politické intriky) s motivy spojenými spíše s humanitně-vědnými obory (náboženská manipulace, interkulturní komunikace).

Současnou českou SF reprezentují také povídkové antologie, ať už koncipované jako výběr toho nejlepšího z určitého období, nebo coby soubor nových textů již zavedených autorů. Takto například pojal Ondřej Jireš knihu Hvězdy české sci-fi (2010), ve které vyšly novely navazující na úspěšné prozaické série žánru. Ivan Adamovič dokonce v závěrečném svazku antologií sledujících historii české SF Na konci apokalypsy (2014) propojil tuto žánrovou oblast s fantastikou „nepopkulturní“ (Jiří Kratochvil, Jáchym Topol).

Ivan Adamovič. Foto: Richard Klíčník

Fantasy jakožto další podstatný žánr populární fantastiky na rozdíl od SF více než na konceptech vědecko-technického myšlení stojí na budování fikčních světů, jež formují jednání literárních postav; tyto světy mohou ve srovnání s SF působit jako „nemožné“ anebo „nepravděpodobné“. Příběhy fantasy žánru mají často strukturu reagující na vytýčená pravidla zmíněných světů, jejich fungování i porušování. Tento žánr má rovněž podstatně větší variabilitu než SF, jak si ještě následně ukážeme.

V českém prostředí se původní fantasy tvorba objevila poměrně pozdě – první její stopy se objevují v některých dílech SF na počátku 90. let (Vilma Kadlečková: Na pomezí Eternaalu, 1990; Jednou bude tma, 1991; Meče Lorgan, 1993; Jiří W. Procházka: Ken Wood a meč krále D’Sala, 1991; Ken Wood a perly královny Maub, 1992) zatím spíše jen jako jistý druh žánrové „příchuti“. Za první tuzemský pokus o relativně „čistou“ fantasy (s výjimkou debutu Veroniky Válkové, viz dále) lze považovat román Gooka a dračí lidé (1991) a jeho pokračování Gooka a Yorimar (1993), vytvořený Ondřejem Neffem, Evou Hauserovou a Vlado Ríšou pod společným pseudonymem Richard D. Evans.

Počátky české fantasy byly silně inspirovány anglosaskou žánrovou klasikou, zvláště pak prózami R. E. Howarda o Conanovi. Někteří významní autoři české fantastiky vstoupili do literatury kolem poloviny 90. let právě coby tvůrci pokračování Conanových dobrodružství, vydávaných tehdy pod anglicky znějícími pseudonymy. Žánrová varianta tzv. hrdinské fantasy u nás nalezla už tenkrát svého výrazného představitele především v Miroslavu Žambochovi, autorovi dlouhodobě čtenářsky oblíbeném (Poslední bere vše, 2000; Na ostřích čepelí, 2001; Bez slitování, 2003; Konec vlka samotáře, 2005; Čas žít, čas zabíjet, 2010; Ve službách klanu, 2013 ad.).

Některé typy fantasy jsou dnes v české fantastice zastoupeny více, jiné podstatně méně. Mezi ústřední bezpochyby patří historická fantasy, jejíž tvůrci pracují v rámci svých fikčních světů s reáliemi, událostmi a postavami různých historických epoch. Období raného středověku inspirovalo například Jaroslava Mosteckého k vytvoření „vikinské“ trilogie Vlčí věk (1995-2000) nebo Leonarda Medka s Františkou Vrbenskou k sepsání románu Stín modrého býka (2001) z doby „stěhování národů“. Juraj Červenák²I když je tento spisovatel Slovák a žije na Slovensku, dlouhodobě se orientuje především na český knižní trh, uvádím ho proto v přehledu české fantastiky. v řadě svých próz bohatě čerpá z dějin a mytologie slovanských národů (trilogie Černokněžník, 2003-2005 a Bohatýr, 2007-2008; diptychy Bivoj, 2008 a Zlato Arkony, 2012-2013; román Přízraky na Devíně, 2016). O něco dále v dějinách (a takřka na hranici fantastiky) se Červenák posunul v románovém cyklu z válek proti Turkům v 17. století Kapitán Báthory (od 2009). Do Španělska 11. století zasadily Františka Vrbenská s Lucií Lukačovičovou román Hořící kůň (2017). Autoři historické fantasy ovšem využívají i mnohem novější dějiny – série Dobrodruh Leonarda Medka (od 2004) se odehrává na počátku 20. století, román Ve službách republiky (2012) Tomáše Bandžucha dokonce v meziválečném Československu. Uvedenou žánrovou variantu reprezentují také kratší prózy shrnuté v řadě antologií Ondřeje Jireše nazvaných souhrnně Fantastická historie (doposud Písně temných věků, 2005; Memento mori, 2009; Krvavá čest, 2012).

Jiné odnože fantasy zdaleka tak silným autorským kontingentem nedisponují. Městská fantasy (fantastická próza, v níž městské prostředí hraje určující roli) výrazněji pronikla do české fantastiky povídkovou antologií Pod kočičími hlavami (2007); Pavel Renčín se v tomto stylu zapsal do širšího povědomí trilogií Městské války (2008-2011). V zahraničí velmi rozšířenou a oblíbenou epickou („tolkienovskou“) fantasy u nás po léta reprezentovala pouze Veronika Válková (pod pseudonymem Adam Andres), která románovým cyklem Wetemaa debutovala už na počátku 90. let a pokračuje v něm dodnes. Do jisté míry patří do této žánrové varianty také prozaický cyklus Vladimíra Šlechty Krvavé pohraničí (od 2000).

Veronika Válková alias Adam Andres. Foto: Chlodhildis, Wikimedia Commons

S českou humoristickou fantasy bývá spojováno především jméno Martina D. Antonína (Křivé ostří, 2004; Zelená, 2008; cyklus Daemonica, od 2010). Prvky paranormální romance (spojení fantastiky s postupy populární četby pro ženy) lze objevit v některých dílech Petry Neomillnerové (série Tina Salo, od 2007). Fantasy s detektivními motivy se občas vyskytuje v některých dílech historické fantasy (Ondřej S. Nečas: Případy hejtmana Ambrože, 2007; Jana Šouflová: Svitky z Londýnského mostu, 2014), do současné Prahy je pak zasazena různými autory vytvářená „okultně-thrillerová“ románová řada Kladivo na čaroděje (od 2012).

V posledních letech do Čech proniká tzv. steampunk, specifický druh fantastiky na pomezí žánrů výrazně ovlivněný kulturou 19. století. Vytvářejí jej především nejmladší autoři, počínaje povídkovou sbírkou Petra Schinka Století páry (2010) nebo přispěvateli antologie Knížata páry a ducha (2013). Pokus o takto laděné koncepčně propracované povídkové soubory tvoří svazky Mrtvý v parovodu (2012) a Excelsior, gentlemani! (2014). Románových děl tohoto druhu je u nás ale zatím velmi málo (Petra Slováková: Démon z East Endu, 2015; trilogie Daniela Tučky Pelyněk, 2017-2018).

Podobně jako v případě SF také žánr fantasy reprezentují průřezové povídkové antologie. Za nejprestižnější jsou v tomto směru považovány především projekty Ondřeje Jireše (Legendy české fantasy, 2006; Klenoty české fantasy, 2014; Legendy české fantasy II., 2015).

Do sféry populární fantastiky patří zčásti také horor, konkrétně tedy takový, který využívá fantastických prvků (existuje totiž i horor „realistický“). Literatura vzbuzující ve čtenáři pocity hrůzy a děsu využívá postupů různých žánrů, horor tudíž sám není žánrem, spíš jakousi literární „příchutí“. Příběhy tohoto druhu mají v Čechách tradici, ale v porovnání s SF a fantasy nejsou tolik rozšířené. Jediným výhradně hororovým českým autorem zůstává Svatopluk Doseděl (Krvavá hostina, 1998; Bestseller, 2005; Truhla ze Zálivu smrti, 2015). Statut novodobé klasiky získala povídková sbírka Jaroslava Mosteckého Čára hrůzy (1998), podobně si stojí rovněž „upírské“ prózy Jenny Nowak (série Vlad Dracul, 1995-2016) a Daniely Mičanové (cyklus Modrá krev, 1999-2011). Hororového ladění občas využívají ve své tvorbě také autoři obvykle s hororem nespojovaní (Jana Rečková: 24 a půl hodiny denně, 2004; Pavel Renčín: Vězněná, 2015). Zajímavou inovaci představuje spojení hororu a sociální satiry (Ondřej Neff: Celebrity, 2009, Rekvalifikační kurs, 2011; Daniela Mičanová: Smrt pod vinicemi, 2018). Pod vlivem tzv. splatterpunku (extrémně brutální, explicitně krvavý druh hororu) tvoří největší bestsellerista české fantastiky Jiří Kulhánek (Vládci strachu, 1995; Cesta krve, 1996-1997; Noční klub, 2002-2003; Vyhlídka na věčnost, 2011), z jeho následovníků pak zejména Štěpán Kopřiva (Zabíjení, 2004; Asfalt, 2009).

Na samém pomezí české populární fantastiky, v drtivé většině v rámci povídkové tvorby, se místy projevuje odraz experimentálních poloh fantastiky, v zahraničí nazývaných slipstream, případně new weird (např. Pavel Houser, Jan Žlebek, Stanislav Ertl ml.); českou obdobou americké „bizarro fiction“ by mohl být například povídkový soubor Michala Tesáčka Kniha rozkoše a hrůzy (2012) nebo romány Jana Pohunka (Temní ilumináti, 2010; Přiznání iluminátů, 2018).

Fantastickou literaturu tvoří sice v drtivé většině próza, ale ojediněle se objevuje i poezie s fantastickými motivy, psaná vcelku pochopitelně především autory fantastiky. Nakladatelství Straky na vrbě vytvořilo edici Rozstoklatý vraniklec, v níž vyšly například sbírky básní Ivany Kuglerové Oči opilých barakud (2001), Jakuba D. Kočího A jiné básně (2001), Leonarda Medka Rýmy a nádchy (2003), Pavla Weigela Lemování (2003) a dalších, kolektivním dílem je potom almanach erotické poezie Stělesnost (2006).

Vydávání překladů děl české populární fantastiky v zahraničí tradičně závisí především na osobních kontaktech českých autorů, překladatelů a redaktorů a obecně na mezinárodní komunikaci milovníků této literatury. V evropském prostředí fungují zmíněné vazby již delší dobu, jak o tom svědčí například přítomnost povídek Ondřeje Neffa a Jiřího W. Procházky v antologii Síň slávy evropské SF (2008). Tradičně úzké vztahy českého fandomu s polským vydávají své plody v poměrně hojném publikování českých autorů právě v Polsku (Miroslav Žamboch, Petra Neomillnerová, Jiří W. Procházka, František Novotný…), v centru těchto aktivit stojí zejména nakladatelství Fabryka Słów. Spíše okrajově občas vycházejí jednotlivé české povídky v ruštině, rumunštině nebo estonštině.

V převážné většině se v zahraničí objevují spíše kratší prózy českých spisovatelů fantastiky, což je zvláště patrné v anglofonním prostředí, v němž moderní fantastika vznikla, především pak na americkém knižním trhu. Pokud je mi známo, z románů se zde objevil zatím jen Noční klub Jiřího Kulhánka (2009). V předchozích letech byl průnik českých autorů na stránky angloamerických časopisů pouze sporadický – Vilmě Kadlečkové vyšla povídka v The Magazine of Fantasy and Science Fiction (1997), Juraji Červenákovi pak v magazínu Weird Tales (2008). K jistému oživení došlo až nedávno, kdy dorostla generace nejmladších českých autorů schopných plně využívat možností elektronického publikování i vlastních jazykových kompetencí. Velmi agilní je v tomto ohledu Julie Nováková, která publikuje od roku 2013 už nikoli v překladu, ale přímo v angličtině povídky a články v amerických časopisech zaměřených na fantastiku (Clarkesworld, Strange Horizons, Tor.com, Analog, Asimov’s) i povídkových antologiích.³O svých zkušenostech píše Julie Nováková v článku Cesta ze země nikoho: současná česká fantastika v překladu, iLiteratura.cz, 23. 11. 2016 (http://www.iliteratura.cz/Clanek/37387/cesta-ze-zeme-nikoho-soucasna-ceska-fantastika-vprekladu). K propagaci české fantastiky v zahraničí sestavila antologii Dreams from Beyond: Anthology of Czech Speculative Fiction (2016), volně dosažitelnou na internetu,⁴Viz https://www.julienovakova.com/dreams-from-beyond/ v níž představila již dříve publikované, nově do angličtiny přeložené povídky vybraných českých tvůrců (Jaroslav Mostecký, Jaroslav Veis, Petra Slováková, Pavel Renčín ad.) a úryvky ze dvou románů (Vilma Kadlečková, Lucie Lukačovičová). V doslovu, původně publikovaném v magazínu Clarkesworld, Nováková srovnává situaci české fantastiky se zahraniční a zdůrazňuje její potenciál. Souběžně překládá a nabízí k publikování v USA povídky některých současných českých autorů. Vedle Novákové se v americkém prostředí pomalu prosazuje také Lucie Lukačovičová, které v roce 2016 vyšly anglicky dvě prózy ve formě elektronických knih.

Česká fantastika se ovšem dostává i do končin považovaných u nás spíše za exotické. Pro oblast jižní a jihovýchodní Asie na tom má značnou zásluhu český diplomat a dlouholetý člen fandomu Jaroslav Olša jr., který připravil (v překladu do angličtiny) v Indii vydanou antologii Vampire and Other Science Stories from Czech Lands (1994), v Koreji pak svazek Behave Like a Decent Corpse (2011). V roce 2016 vyšla některá díla Ondřeje Neffa a Martina Vopěnky (opět anglicky) na Filipínách, v současnosti se připravuje antologie české fantastiky v Japonsku…

Počet děl českých autorů populární fantastiky vydaných v cizině v každém případě roste, zvláště v návaznosti na schopnost mladších tvůrců tvořit v „globální“ angličtině a pronikat bez omezení do mezinárodní sítě fanoušků fantastiky. Zdá se, že zejména internetová periodika mají o české texty (a obecně o díla z neanglofonního prostředí) vzrůstající zájem.