„Proč chodí lidé do kavárny? Přece ne, aby pili kávu. Tu pijí proto, že ji musí pít, když už jsou v kavárně. Tedy proto, aby se bavili,“ uvažovala ve fejetonu „K čemu jsou kavárny?“ v Národních listech 28. dubna 1925 Milena Jesenská. „Jak se baví lidé v kavárně? Jedni hovorem s druhými. Druzí hrou. A třetí čtením. A tady to je: alespoň polovina návštěvníků kavárny chodí do kavárny proto, že chce číst.“¹Jesenská, Milena: Křižovatky. Výbor z díla. Ed. Marie Jirásková. Praha: Torst 2016, s. 270.

Rozhlédneme-li se po dnešních coffeebarech a kavárnách, zdá se, že ani dnes tomu není jinak. Kulečníky, šachové a karetní stolky najdeme sice jen v opravdu staromilských podnicích, ale o četbu a podobné osamělé činnosti v kavárnách nouze není. U jednoho komunitního stolu často zasednou diskutující páry vedle osamělých pijáků kávy. Někteří jen pozorují skrz okno míjející chodce, jiní listují kávovou literaturou, gastročasopisy, nebo vlastní knihou, většinou ovšem jejich tváře ozařuje modré světlo notebooků, tabletů či mobilních telefonů. Přes právě pulzující mediální revoluci některé podniky dodnes nezapomínají na denně čerstvou nabídku časopisů a novin, často staromilsky vyvěšených na dřevěných rámech.

Kavárny krom nápojů nabízejí prostor pro setkání, diskusi, osamělé flaneurské pozorování kavárenského ruchu či ulice i klidná zákoutí pro nerušenou intelektuální práci. V době home office a podobných zaměstnaneckých benefitů není třeba studentský biorytmus házet za hlavu. Nehledě na stále přibývající sdílené pracovny, které kavárenský servis poskytují spolu s pronájmem pracovního stolu či jednacího sálu, se veřejná samota kavárny může proměnit v útulnou kancelář, osobitou pracovnu či studovnu.

Vedle kaváren, coffeebarů či hipsterských bister s výběrovou kávou dodnes vznikají kavárenské podniky, jež si často už do svého názvu dávají epiteton „literární“. Toto označení je velmi široké, a ve slovníku PR managerů zahrnuje odpočinkové zóny velkých knihkupectví, kde je možné nejen zalistovat edičními plány a propagačními letáky nakladatelství a knižních klubů, ale objednat si také občerstvení. Dalším typem jsou podniky propojené s jednotlivými nakladatelstvími, které krom knižní produkce své a spřízněných nakladatelských domů zvou své čtenáře na uvedení jednotlivých knih a autorská čtení svých kmenových autorů. Následuje fúze antikvárních a kavárenských prostor. Posledním typem literárních kaváren jsou podniky navazující na kavárenskou tradici belle époque, tedy kavárnu zahrnující denní a noční provoz se sálem poskytujícím prostor nejen pro autorská čtení a komponované literární pořady, ale i koncerty, divadelní představení, kabaretní pásma či performance.

Mýtus literárních kaváren

„Vzniklo by moderní umění bez kaváren?“ ptá se sugestivně Eva Bendová v nedávno vydané monografii Pražská kavárna: Minulost a současnost.²Bendová, Eva: Pražská kavárna. Minulost a současnost. Praha: Verzone 2017, s. 8. S kavárnami, a zvláště těmi „literárními“, jsou spojena velká jména moderního umění. Kavárna Florian v Benátkách, jež se pyšní titulem nejstaršího nepřetržitě fungujícího evropského kavárenského prostoru, od svých počátků lákala zářnou klientelu. Mezi stálé hosty patřil dramatik Goldoni, básník, dramatik a revolucionář Silvio Pellico či básník a politik Giuseppe Parini. Slavná kavárna se zachovalým barokním interiérem však dbá na to, aby dodnes umělce nejen hostila, ale otevírá své prostory výstavám současného umění a designu.³https://www.caffeflorian.com/en/

Legendární pařížská kavárna Les deus Magots se na svých internetových stránkách sama definuje jako „synonymum uměleckého a literárního života.“⁴http://www.lesdeuxmagots.fr/histoire-cafe-paris.html O století mladší kavárenský podnik než benátský Florian, jenž pamatuje Verlaina, Rimbauda či Mallarméa, od roku 1933 dokonce začal udělovat cenu Prix des Deux Magots.⁵Historie ceny a seznam laureátů: http://www.lesdeuxmagots.fr/prix-litteraire.html A plejáda slavných jmen tuto kavárnu neopustila ani poté. Ať už to byla Elsa Trioletová, Louis Aragon, André Gide, Jean Giraudoux, Jacques Prévert nebo Ernest Hemingway, surrealisté v čele s André Bretonem či existencialisté kolem Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoir.

Praha, Černá růže, rok 1927. Foto: Wikipedie

Ano, dnes většinu její klientely tvoří turisté, stejně jako ti, kteří ve Vídni touží pocítit kavárenskou atmosféru z děl Petera Altenberga, který v Café Central prakticky bydlel.⁶Bendová, Eva: Pražská kavárna. Minulost a současnost. Praha: Verzone 2017, s. 8. Neměl důvod proč opouštět kavárenský stolek. Svět přicházel za ním. V Café Central dennodenně diskutovali, četli, psali, plánovali, kreslili, pili kávu a uprostřed ruchu velkoměsta tiše přemítali Sigmund Freud, Adolf Loos, Stefan Zweig nebo Lev Trockij. Další umělecké generace si pak hledaly tu svou kavárnu. Rakouská Wiener Gruppe včele s Hansem Carlem Artmannem v 50. letech 20. století zapíjela vyhlášené povidlové buchty vídeňskou melange Café Hawelka. A o deset let později tuto kavárnu s omšelým nábytkem a zakouřenými tapetami nemohli vynechat prominentní umělci ze všech koutů světa (Elias Canetti, Arthur Müller nebo Andy Warhol) pronásledovaní davy turistů.⁷http://www.hawelka.at/cafe/de/prominente-gaeste/ Thomas Bernhard tak raději chodil za roh do Café Bräunerhof.⁸Kavárna dodnes nemá své internetové stránky, základní informace i literaturu poskytuje heslo na https://www.geschichtewiki.wien.gv.at/

Kavárna se stala komunikativním prostorem, kde platila jiná pravidla než ve světě za okny.⁹Bendová, Eva: Pražská kavárna. Minulost a současnost. Praha: Verzone 2017, s. 15. Se zrodem moderní společnosti se totiž staly – na rozdíl od šlechtických salonů – demokratickým veřejným prostorem poskytujícím nejen gastronomické služby, ale širokou paletu možností zábavy. Samozřejmostí bývala pestrá nabídka domácích i zahraničních novin a časopisů různého zaměření, od pařížských „mód“ po efemérní umělecké revue. Osamělí čtenáři tak tvořili značnou část kavárenské klientely. Kavárny však především nabízely možnost náhodného i zcela záměrného setkávání pro ty, kteří chtěli zapříst nezávazný společenský hovor i vášnivou diskusi.

Kavárna: prostor veřejný

V českém prostředí byl dlouho význam kaváren bagatelizován a záměrná devalvace restauračních služeb vedla k tomu, že za vpravdě demokratický prostor byla na sklonku dvacátého století považována hospoda.¹⁰Srov. sborník Novotný, Vladimír (ed.): Hospody a pivo v české společnosti. Praha: Academia 1997. Nicméně to byly právě „kafírny“, jak s oblibou říkávali čeští vlastenci restauračním provozům s nabídkou moka kávy a alkoholických nápojů (s výjimkou piva, na něž bylo kvůli technologii výroby až do rozšíření ležáku plzeňského typu nutné zajít přímo do pivovaru), v nichž vřel pravý intelektuální život. Někdejší kavárnu U modrého hroznu naproti Stavovskému divadlu proslavily návštěvy Wolfganga Amadea Mozarta i dalších hudebníků, herců a literátů. O tři desetiletí později chodívali Čelakovský s Chmelenským hrát šachy k Ritzenthalerům v Celetné. Ve stejné ulici se v kavárně U Suchých Karel Hynek Mácha díky Josefu Kajetánu Tylovi a jeho budoucí ženě Magdaleně Forchheimové seznámil s Eleonorou Šomkovou.¹¹Dörflová, Yvetta – Dyková, Věra: Kam se v Praze chodilo za múzami. Literární salony, kavárny, hospody a stolní společnosti. Praha: Vyšehrad 2009, s. 60–61. A Máchova Lori zde poprvé ochutnala horkou čokoládu. A tak by se dalo pokračovat dál.

V polovině 19. století význam kaváren jako veřejných míst potvrdilo zakládání sdružení, jež měly jasné veřejné i politické cíle. V domě U Zlaté váhy na Uhelném trhu se před revolucí roku 1848 scházel Repeal. Dnes už neexistující Svatováclavské lázně nedaleko Karlova náměstí se staly 11. března 1848 svědky shromáždění, kde byly poprvé vzneseny občanské požadavky.¹²Ibid., s. 65.O českém politickém směřování mladí revolucionáři Karel Sladkovský, F. A. Brauner a J. V. Frič vášnivě diskutovali ve Slovanské kavárně v dnešní ulici Karoliny Světlé.¹³Bendová, Eva: Pražská kavárna. Minulost a současnost. Praha: Verzone 2017, s. 31. Na podnět historika a politika Františka Palackého a česko-německého básníka Karla Egona Eberta čeští a němečtí literáti jednali o svobodě tisku v kavárně hotelu U Arcivévody Štěpána na Václavském náměstí; jejich memorandum nakonec neslo 59 podpisů.¹⁴Tomek, Wácslaw Wladiwoj: Paměti z mého života 1. Praha, František Řivnák 1904, s. 259–260. Kavárny se staly veřejným prostorem určeným nejen ke kulinářským požitkům, hře a odpočinku, ale především k diskusi nad aktuálními otázkami.

V druhé polovině 19. století získávaly kavárenské podniky na popularitě a nedílnou součástí metropole se staly tzv. velkokavárny nabízející restaurační i kavárenský provoz spolu s čítárnami a hernami s kulečníky a karetními a šachovými stolky. Nad první pražskou kavárnou tohoto typu, metropolitní kavárnou U Nádraží, po návratu z Brixenu žil Karel Havlíček Borovský.¹⁵Dům naproti dnešnímu Masarykovu nádraží v Havlíčkově ulici č. 1029 nese pamětní desku. Právě zde položila Božena Němcová trnovou korunu na jeho rakev.¹⁶Srov. Macura, Vladimír: Sen o trnové koruně. In: Týž: Znamení zrodu a České sny. Praha, Academia 2015, s. 344–352. O pár let později na místě zbořených hradeb rostly kavárny jedna vedle druhé. A pražský intelektuální život se ze Starého Města přesouval na korzo.Do Café Français na rohu Václavského náměstí chodíval František Palacký i Ferenc Liszt, ve stejném domě předkové Vladimíra Neffa vedli obchod U města Paříže, známý z jeho románové pentalogie.Kavárny Corso či Edison na Příkopech však vítaly především pražské Němce. Nejznámějším útočištěm a vskutku literární kavárnou se stala dnes již neexistující kavárna Arco na rohu Hybernské a Dlážděné. V interiéru, který navrhl český architekt Jan Kotěra, bylo možné u jednoho stolu zastihnout Maxe Broda, Franze Kafku, Franze Werfela či E. E. Kische, autory, které Karl Kraus nazval s nadsázkou „arconauty“. Chodili sem i další němečtí spisovatelé: Willy Haas, Otto Pick, Alfred Justitz, Paul Leppin, Oskar Baum, Rudolf Fuchs, Johannes Urzidil či Ernst Polak, s nímž se tu seznámila jeho budoucí žena Milena Jesenská. Příležitostně sem na počátku 20. let 20. století zabloudili i čeští literáti: Antonín Macek, Karel Poláček či Vladislav Vančura s Ferdinandem Peroutkou.

Do kavárny Arco chodívali především pražští německy píšící spisovatelé. Foto: archiv autorky

Centrem českého kulturního života s plejádou kaváren, knihkupectví, výstavních sálů i redakcí nakladatelství i vydavatelství novin a časopisů se už na sklonku 19. století stala dnešní Národní třída. Palác Lažanských, kde od 80. letech 19. století sídlila kavárna Slavia, se tak stal nejen svědkem požáru Národního divadla, ale především ohnivých debat českých umělců, ať už mezi nimi byli „domácí“ herci a dramatici, či spisovatelé, básníci, nakladatelé, malíři, sochaři, umělečtí kritici a novináři.¹⁷Srov. Holub, Karel: Velká kavárna Slavia. Praha: Ars Bohemica – Holub & Altner 1998. Kavárna se proměňovala s tím, jak rostly požadavky na moderní restaurační prostory. Původně na sebe navazujících pokoje, dané stavební dispozicí někdejšího paláce, byly po vídeňském vzoru zařízeny kavárenskými stolky s thonetovým nábytkem. Později byla probourána výlohová okna a kavárenský prostor byl sjednocen. Až ve 30. letech 20. století získala legendární kavárna dnešní podobu. Jen Olivův obraz Piják absintu byl skryt u kulečníkových stolů. Legenda pokračovala i v 50. letech 20. století, kdy komunistická tajná policie odposlouchávala hovory u stolu Václava Černého a Jiřího Koláře. Tehdejší pravidelný návštěvník těchto debat, dramatik Václav Havel, se v době svého prezidentského mandátu zasadil o znovuotevření kavárny a obnovu jejího někdejšího intelektuálního étosu.

Co do věhlasu se dnes Slavii vyrovnává snad jen kavárna Louvre na rohu Spálené a Národní třídy. Právě sem chodíval za svého pražského pobytu Albert Einstein. Právě tady se scházel německý filosofický kroužek kolem Oskara Krause. Právě zde bylo založeno Volné sdružení výtvarných umělců Sursum. Sem chodili z pražské filosofické fakulty členové Pražského lingvistického kroužku. Právě tady byla v únoru 1925 založena česká pobočka mezinárodního PEN klubu, která za svého předsedu zvolila Karla Čapka.¹⁸Piorecká, Kateřina – Piorecký, Karel: Praha avantgardní. Praha, Academia 2014, s. 70–76.

Přestože nedávno obnovená Národní kavárna na svých zdech připomíná řadu slavných návštěvníků včetně členů Devětsilu, jehož byla ve dvacátých letech „hlavním přístavem“¹⁹„Tady se formovaly názory bojovného purismu a poetismu, u několika mramorových stolků kavárny, které jsme časem říkali stručně NÁRKAV.“ Honzík, Karel: Ze života avantgardy. Praha, Československý spisovatel 1963, s. 55., synonymem pražské literární kavárny se stala kavárna Union v barokním domě rodiny Braunerů na rohu Národní třídy a ulice Na Perštýně. Unionka byla podle Adolfa Hoffmeistera kavárnou tak klasickou, že „přežívala všecky generace, směry a ismy a všem postupně mohla poskytnout přístřeší.“²⁰Hoffmeister, Adolf (ed.): Kavárna Union. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1958, s. 8. Už v lednu 1923 Karel Čapek ve fejetonu v Lidových novinách svolával na pomoc malým zakouřeným průchozím pokojům s vyrudlými pohovkami a thonetovými židlemi u mramorových stolků s litinovými nohami všechny generace pražských umělců a intelektuálů, všechny spolky, které zde byly založeny, a všechny redakce, které tu úřadovaly. Už tehdy měla namále nejen sama kavárna, ale i otevřená tvůrčí atmosféra. Od 70. let 19. století sem totiž chodívali Alois Jirásek s Jaroslavem Vrchlickým a Adolfem Heydukem nebo J. V. Sládek spolu se Svatoplukem Čechem a Juliem Zeyerem. Nad rukopisy tu sedávali redaktoři Moderní revue stejně jako Humoristických listů nebo Nového kultu a Června. Založeno tu bylo nakladatelství Družstevní práce. Pravidelně se tu scházel Klub za starou Prahu, Klub architektů, Svaz výtvarných umělců Mánes, Osma i Tvrdošíjní. Zakládal se tu Devětsil i Artěl.)²¹Piorecká, Kateřina – Piorecký, Karel: Praha avantgardní. Praha, Academia 2014, s. 90. Zbourána byla až roku 1949, nicméně už během protektorátu se veřejný prostor kaváren dostal pod bedlivou kontrolu a během čtyřiceti let lidově demokratického, resp. socialistického Československa tomu nebylo jinak. Demokratický prostor kavárny je pro autoritativní myšlení ohrožující.

Národní kavárna byla podle Karla Honzíka „hlavním přístavem Devětsilu“. Foto: archiv autorky

Návrat literárních kaváren

Funkci kaváren, poskytujících prostor pro tvůrčí diskuse i literární čtení, na přelomu 50. a 60. let 20. století do jisté míry převzala tzv. divadla malých forem. Dodnes fungující Poetická vinárna Viola v červenci 1963 zahájila představením Komu patří jazz, kdy za zvuků jazzové hudby zněly verše Allena Ginsberga a Lawrence Ferlinghettiho, a vedle tematických literárně-dramatických pořadů pořádala čtení začínajících básníků.²²http://divadloviola.cz/historie/ Přestože podobná divadla poezie vznikala i v regionech pod hlavičkou různých oficiálních organizací, demokratický prostor literární kavárny nemohly nahradit. S normalizací se literární čtení musela vyrovnat s ideologií prosazovanou Svazem českých spisovatelů, či se stáhnout do soukromí – k umakartovým stolům hospod třetí cenové skupiny či na improvizované bytové semináře.

Začátkem devadesátých let se literatura začala intenzivně vracet do veřejného prostoru, byť se už nestala dominantním uměleckým druhem, který by oslovoval většinové publikum. Netýkalo se to jen aktuální tvorby, ale především obnovení kulturní paměti zamlčované v předchozích desetiletích. Typickými prostory otevřenými tvůrčím debatám, přednáškám i čtením začínajících autorů se staly literární kavárny a čajovny propojené s knihkupectvím či antikvariátem, ale i se sály nabízející koncerty široké škály stylů soudobé hudební alternativy.

V Praze lze doposud navštívit Týnskou literární kavárnu, v níž téměř denně sedával Miloslav Topinka a na půl cesty mezi fakultami Univerzity Karlovy se tu potkávali nejen studenti, ale i vyučující. Větším sklepním prostorem disponovala Literární kavárna v Řetězové, jíž s počátkem roku 2019 převzal nový provozovatel. Ducha devadesátých let udržují i Balbínova poetická hospůdka spojená i s politickou alternativou, knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy, podobně laděné podniky Rybka a Jericho na Novém Městě, nebo letenský podnik Ouky Douky (dříve The Globe). Po rekonstrukci lze genius loci někdejší literární kavárny pořádající autorská čtení a setkání autorů literárních časopisů jen stěží hledat v kavárně Velryba.

Místogalerie na Skleněné louce. Foto: Facebook Místogalerie – Dům Skleněná louka

Brněnským fenoménem se vedle kavárny Spolek stal především multifunkční prostor Skleněné louky, v níž je možné navštívit knihkupectví, literární čajovnu, ale i jazykovou školu nebo přednášky pro duchovní rozvoj. Zdejší sklepní sál se stal jedním z klíčových hudebních klubů brněnské alternativy.²³Dramaturgii klubu analyzuje diplomová práce Martiny Dobrovolné z roku 2010 (https://is.muni.cz/th/180674/ff_m/Sklenena_louka_jako_prostor_brnenske_alternativni_kultury.pdf). Podobně dlouhou historii má klub Ponorka v Olomouci. Tyto podniky nemůžeme minout, ačkoli svým zaměřením – jak v oblasti gastronomie, tak i kulturní nabídky – přesahují pojem literární kavárny. V Ostravě tak literatuře, hudbě a divadlu pro jiné než mainstreamové publikum otevřel Absintový klub Les.

V devadesátých letech s přílivem východních myšlenkových proudů začaly vznikat i literární čajovny. Literární čajovnu Hermanna Ungara, kterou v roce 1994 otevíral básník a překladatel Ludvík Kundera, můžeme dodnes navštívit v Boskovicích, a krom vybraných čajů tu můžeme zakoupit duchovní literaturu, shlédnout výstavu či zajít na koncert či autorské čtení. Na aktivity někdejší Literární čajovny Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě, spojené s eponymním nakladatelstvím, navázala tamní Kavárna U Notáře. Podobné podniky ovšem stále vznikají, příkladem může být strakonická Čajovna Pod stolem, jež pořádá krom ochutnávek čaje a vína literární čtení, koncerty, filmové projekce i pravidelnou tančírnu. Malou vinárnou pořádající pravidelná autorská čtení je i Pokoutní domácí kavárna U spisovatelů v Českém Krumlově.

Čajovna Pod Stolem. Foto: Facebook Pod Stolem

S proměnou knižního trhu na přelomu tisíciletí začala v komerčních knihkupectvích vznikat kavárenské prostory, jež nabízely nejen občerstvení nakupujícím udolaným umělým světlem a všudypřítomnou reklamou, ale poskytující prostor pro prezentace nových knih a autorská čtení. V reakci na nové strategie velkých knihkupeckých domů (Luxor, Knihy Dobrovský) začala rozšiřovat svá knihkupectví otevírat také menší nakladatelství, jež ve svých prostorách začala pořádat čtení a literární besedy (zvl. nakladatelství Academia v pražském, brněnském i ostravském knihkupectví). Knihkupectví s kavárnou propojilo i nakladatelství H&H.

Kultovním prostorem se po roce 2005 stala malý prostor kavárny a knihkupectví nakladatelství Fra. Prakticky každotýdenní autorská čtení nepředstavují pouze autory knih, jež nakladatelství právě uvádí na trh, ale v dramaturgii básníka Petra Borkovce mapují současnou mladou literární scénu a zařazují i diskuse nad aktuálními tématy. Pravidelně pořádaný Fra book klub je pravidelnou akcí pro deset čtenářů, kteří debatují s autorem či překladatelem o vybrané knize. Cyklus Rozhovory o řemesle, probíhající od roku 2015, je dialogem autorů dvou generací o přístupu k literatuře a tvorbě. Záznamy z konaných akcí lze sledovat na sociálních sítích (fotografie, videa, podesty, texty).²⁴Archiv pořádaných akcí: https://www.fra.cz/archiv/

Café Fra. Foto: Fra / Ondřej Lipár

S nakladatelstvím Baobab, zaměřeným na kvalitní dětskou literaturu, je spojen program vršovické galerie a knihkupectví Xao, jež se otevřelo i dalším malým nakladatelstvím, především těm, jež kladou důraz na kvalitní obrazové publikace a komiksy. Vedle pořádání výtvarných dílen pro děti pravidelně pořádá prezentace nových knih a literární čtení. BaoDílna je spojená s táborským knihkupectvím nakladatelství Baobab, které provozuje i podnik Kafe a knihy „Jednota“, kam je možné zajít nejen na kvalitní světle praženou kávu, ale také na autorské čtení, koncert nebo jam session. Nakladatelství Baobab spolu s GplusG jsou pořadateli zářijového festivalu malých nakladatelů Tabook, jež město zaplaví nejen knihami, která jsou na pultech velkých knihkupectví těžko k dostání, ale také literárními pořady, autorskými čteními a divadelními představeními. Podobný prostor pro každoroční setkání malých nakladatelů a jejich autorů, ilustrátorů a překladatelů s širokým publikem nabízí pražský festival Knihex, provozující i internetové knihkupectví, jež na krátký čas proniklo do veřejného prostoru i formou pop-up storu.

V postdigitálním světě, kde kavárenská setkání nad rukopisy přesouvají do virtuálního prostoru, se novým fenoménem stávají tzv. hipsterské kavárny, multifunkční prostory často v brownfieldech či vyloučených lokalitách měst, jimž místní komunity dávají nový smysl: např. holešovický Vnitroblock, brněnská kavárna Industra, nedávno otevřené kulturní centrum Automatické mlýny v Pardubicích. Kavárenský a restaurační provoz propojují se showroomy lokálních výrobců, DIY dílnami apod. Multifunkční prostory slouží k výstavám, pořádání hudebních vystoupení, divadelním představením, ale i k filmovým projekcím či literárním čtením a festivalům. Stejně jako se otevírá prostor kaváren novým účelům a výzvám, rozšiřuje se i pojem literární či umělecké kavárny jako veřejného prostoru pro tvůrčí setkávání a svobodnou diskusi.