Tento sumarizační příspěvek není hloubkovou analýzou ani vyčerpávajícím soupisem zásadních aktuálních poetik, směrů, autorů, básnických sbírek nebo básní, určeným odborníkům na českou literaturu. Jeho smyslem je pouze naznačit přehledovým, orientačním a zjednodušujícím způsobem, bez teoreticko-terminologické opory, podstatné či dominující tendence v současné české poezii v úhrnu, aniž je slovo „současné“ přísně datováno (zhruba od r. 1989 dosud), a naznačit obdobnosti a afinity vybraných způsobů básnického vyjádření a výrazu u zvolených osobností.

Obecné rysy současné české poezie

Z hlediska autorské plodnosti a počtu vyšlých titulů současné poezie se tomuto odvětví slovesného umění v České republice nebývale daří. Jako jinde ve světě, četnost ještě neznamená čtenost, natož prodejnost. Česká poezie však má – zejména ve srovnání s její situací v 90. letech, kdy byla ve zjevném útlumu a pochybovalo se o jejím přežití – velmi stabilní, plodnou, bohatou a různorodou „tvůrčí základnu“ a netrpí ani nedostatkem literární reflexe, která má ovšem spíše podobu nahodilých recenzních výkonů, nikoli soustavné kritické pozornosti. České poezii se pravidelně publikačně a publicisticky věnují vybrané rozhlasové pořady, seriály autorských čtení v různých dramaturgických obměnách, básnické festivaly, soutěže a ocenění a zejména literární periodika, tištěná (Tvar, Host, Souvislosti, Psí víno, A2, H_aluze, Pandora, Aluze, Revue Protimluv, Revolver Revue) i elektronická, literární servery, specializované blogy, facebookové stránky (pro analýzu a shrnutí digitální podob české literatury viz studie Karla Pioreckého, např. http://www.ucl.cas.cz/images/Piorecky_CL_6_2015.pdf ad.) a úzce profilovaná nakladatelství a ediční řady. Jen výjimečně jsou překládány básnické sbírky nové poezie v češtině do cizích jazyků, a platí to i v opačném gardu.

Časopis Host. Foto: Host.

Oč je česká básnická scéna plnotvará (básníci se vzájemně čtou, sledují, znají), o to více je uzavřená a nepříliš vstřícná (někteří se nebojí ji označit za „lidsky toxickou“), neustále ji živí drobné i větší vnitřní řevnivosti, spory a averze, přečasto osobního rázu. Výjimečně se těmto vysloveným či tušeným rozbrojům a neprogramnímu, i v touze po polemičnosti plánovitému či účelovému, rivalství dá připsat efekt konstruktivní polemiky, většinou jsou ne-li rovnou destruktivní, potom neplodné, nepřispívají pomyslnému kreativnímu rozvoji a nejsou stylotvorné. Určitá nepřístupnost básnické scény způsobuje, že je poměrně obtížné se básnicky „etablovat“, být „kolegy/němi“ akceptován/a, což bylo dříve spojováno s rezervovaným vztahem k „začínajícím“ mladým básníkům a s pocitem minorizace až insitnosti básníků a básnířek z tzv. regionů. Nyní je zřetelné, že pomyslné členění na básnické centrum (Praha?) a periferii (kraje) není smysluplné ani podložené. Proti této tendenci stojí paradoxní ochota vydávat tiskem téměř vše, včetně básnických textů pochybné kvality.

Jinými slovy: tvář současné české poezie je do značné míry definována stávající organizací básnického života – formuje ji živý literární provoz i jeho limity, potřeba polemičnosti a nakladatelská – a jistě také grantová – politika. „Okrajový“ stav poezie, totiž její bytování na periferii čtenářského zájmu, jež je jistě možno nahlédnout i jako doklad její pomyslné „elitnosti“ či náročnosti, který dnes tomuto uměleckému druhu lze stěží odpárat, je u nás modifikován činorodostí české básnické obce, zejména aktivitami, vzájemnou podporou a přátelstvími autorů ponejvíce od 30 do 40 let, jejichž zaujatost pro „věc poezie“ je enormní a značně se podílí na jejím zviditelňování, byť jen mezi přizvanými, a její zrovnoprávnění s ostatními, přístupnějšími uměleckými druhy. Zdá se, že ochota smířit se s omezeným publikem, početně neúměrným bujivé produkci básnických sbírek, nakonec převažuje nad očividnými snahami přistrčit poezii různými prostředky, zejména kombinováním s atraktivnějšími či domněle lépe přijímanými uměleckými druhy, do zorného pole všeobecného čtenářstva či kulturymilovného publika vůbec. Ono 1 % „konzumentů poezie“ v české populaci prostě stačí, stejně jako legrační nemodernost tištěného básnického textu, nehledě na to, že básnění je dnes „trendy“ podobně jako domácí kuchyně.

Aktivizační a upevňovací roli hraje také stále častější zvýrazňování role poezie na kulturních akcích zaměřených primárně na jiné umělecké druhy, zejména hudebních festivalech (Colours of Ostrava, Štěrkovna) a hojně navštěvované pořady autorských čtení v rámci festivalů literárních a okolo tradičních literárních kaváren (v Praze fra, v Brně Na skleněné louce, v Ostravě v absintovém klubu Les aj.). Nepominutelný vliv na zviditelnění dílčí autorské tvorby mají básnická ocenění: Státní cena za literaturu, Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera za poezii a básnické soutěže: Ortenova Kutná Hora, Hořovice Václava Hraběte, Literární cena Vladimíra Vokolka, Literární soutěž Františka Halase v Kunštátu ad.).

Čtení v café fra. Foto: Ondřej Lipár/Fra.

Svá specifika a snad také čitelné poetiky mají také „okruhy“ autorů malých i větších nakladatelů současné české poezie (nakl. Fra, Perplex, Dauphin, dybbuk, Host, časopisecké „edice“ H_aluze) a a jednotlivých literárních periodik.

Zvláštní kapitolu tvoří autoři sdružení okolo tzv. literárních serverů (Totem, Písmák ad.). Ve virtuálním prostoru takového serveru si může kdokoli vytvořit tzv. nick (jakýsi autorský avatar) a anonymně publikovat své texty, které mohou další zaregistrovaní uživatelé hodnotit a komentovat. Vzhledem ke kvantitě denně publikovaných děl je jejich kvalita v podstatě libovolná (celkový počet textů, publikovaných na serveru Písmák od roku založení, se blíží půl milionu). S odstupem lze však už takřka s jistotou říct, že pro podstatnou část tiskem publikujících autorů generace 70. a 80. let sehrály literární servery v rané fázi jejich tvůrčího vývoje svou roli – především při vytváření si kritických východisek a hledání osobitého básnického jazyka v nadprodukci instantních poetik.

Nejstarší a zároveň největší literární server www.pismak.cz vznikl již v roce 1997, má za sebou tudíž již dvacet let existence. Druhý největší, www.totem.cz, vznikl jen o dva roky později. Vedle těchto dvou se postupně objevila řada dalších, kupř. Literra, Blueworld, Epika, Saspi. Fenomén literárních serverů stál celou dekádu stranou zájmu odborné a kritické veřejnosti. Zlom nastal až v roce 2008, kdy Karel Piorecký publikoval v obtýdeníku Tvar článek Kde začíná současnost (2008/č. 20), v němž se pokusil tuto básnickou obec vůbec poprvé postihnout.

* * *

V nejhrubějším popisu se zdá, že tzv. tradiční lyrika, ať už je její vnímání jakékoli, je na ústupu ve prospěch expandující epiky vyprávěcího, prozaizovaného typu, humor a hravost nejsou pro soudobou českou poezii příznačné, stejně jako velké či větší básnické skladby či poémy, ač je patrné, že někteří autoři o ně usilují, podobně není nejčastější podobou českých básní milostná a erotická lyrika, které „spadají“ do rámce lyriky tradiční (výrazněji Jitka Srbová, Jiří Dynka, J. H. Krchovský, Svatava Antošová, Adam Borzič, Elsa Aids, Simona Racková, Tereza Riedelbauchová; sporadicky Kamil Bouška, Jakub Řehák, Milan Ohnisko, Ondřej Hanus). Oproti nim stabilní postavení v české poezii má přírodní lyrika a poezie zakotvená lokálně (místo/město/kraj) – Radek Štěpánek, Petr Maděra, Pavel Kolmačka, Vít Janota, Ondřej Hanus a mnozí další.

Soudobí domácí básníci se obvykle nepřimykají k aktuálním zahraničním vzorům, navazují na ně jen výjimečně, patrné je to pouze u experimentálně laděné české poezie. Nejblíže české poezii je svými východisky, laděním i zaměřením tvorba slovenských a polských autorů a vybraných autorů angloamerické básnické tradice. Přetrvávají ale záměrné tvůrčí návaznosti na básnické dílo největších osobností minulosti české poezie – v té současné tedy najdeme stopy, aluze a ozvuky, ale také patrné kopírování zejména linie reynkovské, skácelovské a holanovské; ze skupiny autorů střední generace je nejvíce napodobován Petr Hruška, dále J. H. Krchovský, Miloslav Topinka, Petr Král, Ivan Wernisch, Petr Borkovec, Jaromír Typlt a několik málo dalších. V písničkářské sféře je často inspirací Karel Kryl a Filip Topol. Překvapivě výjimečně jsou však nové původní básnické texty zhudebňovány profesionály. V posledních letech se řada autorů mladších generací věnuje přímé reflexi současnosti, a to jednak sociálněkriticky (tzv. angažovaná poezie, citlivá vůči aktuálnímu společenskému dění, jehož chce být aktivní součástí), jednak intimně-empiricky (novodobý civilismus).

Petr Král. Foto: HTO/Wikipedia.

Na generačních odlišnostech ale současná česká poezie rovněž nestojí, nejedná se o soustavnou odlišnost poetik básníků narozených v daném desetiletí, byť lze vystopovat určité podobnosti u příslušníků několika níže vypsaných generací: nejvýrazněji generace debutující v 90. letech a generace současných zhruba třicátníků, kteří debutovali okolo 10. let nového tisíciletí. Básnickou scénu štěpí v nejobecnější rovině všeobjímající, celkový náhled na smysl a náplň poezie: tedy ve vyhrocené podobě dostředivé přesvědčení o jejím elitním, výsostném postavení a absolutní autonomii na straně jedné, a odstředivá víra v moc poezie jakožto společenského hybatele s aktuální aktivizační či jinou sekundární funkcí (tzv. angažovaná poezie) na straně druhé; tuto „roli“ poezie však zastánci básnické autonomie negativně jako úkolování a znesvěcování, blízké nechvalně proslulé „úloze“ poezie během let 50. a normalizace.

Přesto nelze pominout, že poměrně výrazná je tvůrčí generace narozená v 80. letech a zejména v průběhu let 70. a velmi respektovaná skupina autorů narozených v letech 60., debutujících v 90. letech minulého století, označovaných jako „inkubátor (budoucí) české poezie“. Charakter „devadesátkového mainstreamu“, který překročil i do nultých let, s mírnou nadsázkou charakterizuje Petr Boháč (Tvar, 2007, č. 20) následujícími slovy: Nebylo by nic těžkého si sednout a napsat v duchu oné současné všednodennosti básnickou sbírku. Když přeženu, za pět dnů bych to měl, schéma těchto básní je celkem jasné: člověk přijde k oknu, tam je nějaká bouře nebo svítí slunce nebo je dusno, musí tam být nějaká básnicky ztvárněná vzpomínka, ale maximálně v jednom verši, a nakonec se musí dostavit přesah, který se ozvučí v tichu. Jak říkám, pět dnů, pět hodin a pět minut – snad by se na to dala vyhlásit soutěž. Potom by se to poslalo Balaštíkovi do Hosta a byla by další básnická sbírka nového nadějného básníka.“ Stranou, mimo tento proud stojí pak už jen pár ojedinělých jmen: nejvýrazněji Božena Správcová, Vít Kremlička, Petr Hrbáč a Jaromír Typlt.

Mezi výrazné představitele sbírek vyšlých na přelomu tisíciletí patří zejména básnířky: Kateřina Rudčenková, Marie a Irena Šťastná, Jitka Srbová, Viktorie Rybáková, Simona Martínková, Janele z Liků ad.

Kateřina Rudčenková. Foto: Pavel Horák/Wikipedia.

Z tzv. generace osamělých běžců (termín P. A. Bílka), která debutovala v letech 80. (Sylva Fischerová, Miroslav Huptych, Svatava Antošová, Vít Slíva, Lubor Kasal) a rovněž nedisponovala jednotným básnickým programem či snad dokonce manifestem (podobně jako všechny generace následující, a to včetně surrealistů, jejichž metodologickou pravověrnost ověřují stávající členové podle neznámého klíče) nadále pravidelně publikuje básně většina jejích „příslušníků“.

V České republice tedy až na výjimky (skupinky volně sdružené kolem literárních časopisů Psí víno, H_aluze, Weles) tvoří básnické individuality, nikoli básnické směry/školy/proudy, ostatně také čas básnických manifestů, které byly ještě v 90. letech poměrně četné (Borkovec, Typlt, Reiner) zjevně skončil (výjimku tvoří skupina Fantasía, jež ovšem už společně nepublikuje). Působí tu respektované básnické osobnosti střední a starší generace vedle početné a zapálené tvůrčí generace nejmladší a střední a stále aktivní generace nejstarší, tedy generace žijících legend, autorů narozených ještě ve 20. až 40. letech.

K diverzifikaci uvnitř básnické obce nečekaně málo přispívají až na výjimky nepříliš výrazné návaznosti na básnické směry, školy, proudy a poetické tradice 20. století. V tomto smyslu se vymykají zejména surrealističtí a surrealisticky ladění básníci (František Dryje, Kateřina Piňosová, Bruno Solařík, Roman Telerovský ad.), kteří kromě toho tvoří jedinou výraznou, pevnou básnickou skupinu s vlastní časopiseckou tribunou (revue Analogon), která snese toto označení. Vně této skupiny tvoří ale individuality, které spoléhají na podobné principy otevřené imaginace a volnějších asociací (Petra Strá, Zuzana Lazarová, Jakub Řehák, Pavel Ctibor, nejnověji Ondřej Hanus). Se surrealistickou spřízněná poezie imaginativní, fantaskní a čerpající z mýtů či legend, má jen nepočetné představitele a objevuje se spíše v záblescích v dílčích básních nebo skladbách (Adam Borzič, Božena Správcová, Lubor Kasal, Bogdan Trojak, Ivan Wernisch, Miroslav Černý). Jiní autoři se přiklánějí k mýtu osobnímu, rodinnému či rodovému (Janele z Liků, Josef Mlejnek, Martin Poch ad.).

Kromě surrealistických vycházejí také relativně početné básnické sbírky poetiky civilistní, jejich autoři ale netvoří soudržnou skupinu. Se zjevnou či nezamýšlenou návazností na tvorbu Skupiny 42 (Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jan Hanč), příznačnou spojením celkové empirie a všednodennosti s obrazy města, nočních procházek, depoetizace básnického jazyka, tj. zpravodajskou sdílností a využíváním zachycených promluv z ulice – nastupuje výrazná prozaizace a dominance volného verše, který ale v současné české poezii převažuje obecně. Velmi silnou básnickou „skupinu“ (mezi nejrespektovanější patří zejména Petr Hruška, Petr Borkovec, Milan Děžinský, Petr Halmay, Štěpán Nosek, Vít Janota nebo Dan Jedlička a v jazykově experimentální podobě Pavel Novotný) takto orientovaných tvůrců ohrožuje možná deskriptivnost či banalizace zvolených témat, jednotvárnost a interiérová monotónnost a obtíže spojené s pokusy spojit básnicky prostředkovanou všednodennost se symboličností, „přesahem“, metafyzičností; to je ovšem výtka odpůrců a neoblibovačů tohoto básnického proudu, která by měla směřovat spíše na jeho rozmělňovače a gestické imitátory (tzv. navazovatele) než na jeho přední představitele.

Několik dalších básnických směrů přetrvává spíše náznakově a nesoustavně v dílčích básnických sbírkách či jednotlivých básních autorů, kteří ale nejsou jednoznačně „profilovaní“ a necítí se komfortně v těchto stylových přihrádkách (neo- dekadence, expresionismus, romantismus – Bohdan Chlíbec, J. H. Krchovský, Jaroslav Pížl, Luděk Marks, Lubor Kasal; dada, absurdita a groteska téměř vymizely /Božena Správcová, Lubor Kasal, Ivan Wernisch, Marian Palla/; ozvuky undergroundu – Vratislav Brabenec a řekněme beatnictví nebo rockersko-rebelské stylizace – Karel Urianek, Václav Böhmsche, Daniel Hradecký, Milan Kozelka).

Stejně jako civilistní básníci netvoří ani formálně/tematicky experimentující autoři soudržnou skupinu kromě četných osobních přátelství; jejich platformou, byť neproklamovanou a někdy výslovně odmítanou, je časopis Psí víno. Vedle mladých experimentátorů, kteří vítají zejména konceptuální tendence a tvorbu pomezních uměleckých disciplín, navazujících zejména na spřízněné tendence současného evropského básnictví tohoto ražení, tvoří autoři generace narozené v 70. letech, kteří se přimykají k experimentální linii 60. let min. st. (Jaromír Typlt, Pavel Novotný, Michal Šanda, Radek Fridrich, Robert Janda) či avantgardě, nebo k ní dokonce patří (Ladislav Nebeský, Miloslav Topinka, Jiří Gold a donedávna i Bohumila Grögerová) a solitéři tvořící na přechodu mezi uměleckými druhy (literatura, divadlo, hudba, performance, vizuální a výtvarné umění), např. Jana Orlová nebo fyzický básník Petr Váša, či s podstatným, silně racionálním důrazem na „novost“, interdisciplinaritu, vicežánrovost, příp. multimediálnost (Ondřej Buddeus), tj. intelektem usměrňovanou nabídku více smyslům. K současné české poezii kromě toho patří také posmrtně vydávané a dříve neznámé nebo nedostupné spisy autorů experimentální poezie 60. let (Josef Honys, Vladimír Burda, Zdeněk Barborka). Dnešní experimentátoři jsou ale autoři mnoha dalších tvůrčích poloh, ta jazykově a formálně inovativní z nich tvoří jen díl.

Stále početnější je česká básnická tvorba časové, příležitostné, společensko-politicky angažované a společensko-kritické poezie, zaměřující se na reflexi akutálních společenských problémů domácí i zahraniční žité reality. Mezi tvůrce, kteří ve své tvorbě kriticky reflektují nejsoučasnější skutečnost a obecnější civilizační problémy, lze zařadit např. Víta Janotu, někdejší členy skupiny Fantasía (Adam Borzič, Petr Řehák, Kamil Bouška), Jakuba Řeháka, Jana Těsnohlídka ml. (sb. Rakovina), Jonáše Hájka, Svatavu Antošovou, Petra Štengla a tituly/autory z jeho nakladatelství; nejnověji Karla Škrabala, Marii Ferynu, Jana Nemčeka, Tomáše Čadu, Pavla Zajíce ad. Zdá se, jako by tato poezie svým zaměřením a účinem nahrazovala dřívější domácí tvorbu písničkářskou až folkovou, která mívala široký dosah a byla velmi efektní (Karel Kryl, Jaromír Nohavica, Jaroslav Hutka, Jiří Dědeček, Vladimír Merta, Nerez).

Vrátíme-li se podrobněji k přihrádce „tradiční lyriky“, je s přibýváním experimentálně a konceptuálně laděných sbírek (zejm. po r. 2010) spíše na ústupu a není příliš vysoko ceněna coby jakási anachronie, přestože se solitérně objevují autoři, kteří se dokonce vracejí k formálním postupům a klasickým básnickým útvarům (nejčastěji sonet a velmi oblíbené haiku). Pevné básnické útvary a klasická metrická, veršová a rýmová schémata ovšem v současné české poezii nejsou spojena ani tolik s „tradičně lyrickými obsahy“ (Vít Slíva, Věra Rosí, Daniela Vodáčková), jedná se spíše o různé druhy aktualizace, někdy i parodie (Radek Malý, J. H. Krchovský, Ondřej Hanus, Norbert Holub, Milan Ohnisko). Otázka ovšem je, jak je pojem tradiční lyrika vůbec vnímán a interpretován a zda se nejedná spíše o jakousi chiméru.

Poměrně četné zastoupení má více či méně implicitní poezie spirituální, metafyzická a existenciální (Pavel Kolmačka, Martin Josef Stöhr, J. E. Frič, Tomáš Reichel, Miloš Doležal, Adam Borzič, Petr Maděra, Pavel Petr, Věra Rosí, Marie Šťastná, Ladislav Puršl, Michal Maršálek). Spirituální poezie je převážně křesťansky orientovaná a křesťanskou spiritualitu problematizující (I. M. Jirous, Roman Polách, Ondřej Hanus) nebo zcivilňující a depatetizující (Zdeněk Volf, Pavel Kolmačka, Zuzana Gabrišová) nebo směřující k mysticismu a vytržení (Adam Borzič) či jiným věroukám (Vít Kremlička, Ladislav Puršl). Autoři filosoficky laděné reflexivní poezie, např. Josef Hrdlička, Daniel Hradecký, Michal Maršálek nebo Josef Mlejnek, místy spojují toto směřování s duchovní orientací.

Poezii romantizující či novopatetickou připisují mnozí zejména Adamu Borzičovi, tuto výrazovou polohu ale sdílejí četní autoři starší tvůrčí generace, byť se orientují více dostředivě.

Poezie navazující na seifertovsko-hrubínovsko-skácelovskou tradici tvoří jen velmi malou část obecně vysoce kvalitní a ceněné soudobé české literatury pro děti: Radek Malý (nositel Magnesie Litery), Pavel Šrut (laureát Státní ceny za literaturu); nadále také frekventovaně Jiří Žáček, Jiří Dědeček. K tomu patří i relativně početná hudební produkce – písně pro děti (písňové texty) – Vladimír Merta, Zdeněk Svěrák, hudebně-divadelní formace Kašpárek v rohlíku, Buchty a loutky. Velkou pozornost si získaly tři antologie české poezie pro děti editora Petra Šrámka, shrnující domácí dějiny tohoto odvětví v „tyglíku“ (2009, 2012).

Pavel Šrut na obálce anglického vydání sbírky ‚Papírové polobotky‘. Foto: Carnegie Mellon University Press.

Za posledních 10 let podle našeho názoru nenastaly na domácí básnické scéně významnější a zaznamenáníhodné posuny, s výjimkou určité exploatace všednodenní empirie, novodobých podob básnické angažovanosti pro celospolečenská dobová témata a – zřejmě dočasného – vzestupu experimentálních a přechodových a multimediálních podob poezie či uměleckého vyjádření obecně. Slabě se formují určité autorské okruhy s nejednotným laděním, ale obecnější básnickou spřízněností, především okolo literárních periodik (Psí víno, H_aluze, surrealistický Analogon) a nakladatelství (zejm. okruh autorů publikujících v nakladatelství fra, pod dramaturgickou taktovkou Petra Borkovce, a okruh autorů kolem revue Weles). Na aktivně publikující a plodné autory české básnické scény, zřejmě řazené mezi tzv. „pražskou kavárnu“ bez regionálního zakotvení, nadále působí jednak domácí klasicky lyrická, surrealistická a experimentální tradice a české metamorfózy civilismu, nejvýraznější básnické osobnosti minulého století (Holan, Skácel, Zábrana, Reynek) – ale zejména víra v moc a účinnost jedinečné básnické výpovědi, která je v posledních letech často podbarvena časovými prvky: zejména v reakci na aktuální celosvětové problémy a oživující náboženské cítění.

V průřezu všech popsaných básnických linií, byť jsou většinou jejich hranice či vymezení neostré a všelijak se v díle jednotlivých autorů, ba dokonce v jednotlivých sbírkách vzájemně prolínají, stojí záměr pojmenovat to nejpodstatnější, hledat odpovědi na hluboké a podstatné, existenciální otázky, směřovat k etickým hodnotám, k pravdě, čistotě, autentičnosti a kráse duchovní i estetické – byť v různých interpretacích. Jen málokterý soudobý český básník tvoří odlehčené, vzdušné, či dokonce veselé básně. Pro českou poezii je myslím tradičně příznačná práce s jazykem, důraz na něj, ba přímo jeho reflexe v básni.

Pro další průřezovou orientaci v současné české poezii lze doporučit ročenky Nejlepší české básně nakladatelství Host a jejich předmluvy a doslovy, na jejichž sestavování vždy spolupracují dva respektovaní editoři, a sumarizující analýzy literárních kritiků publikované časopisecky (Jiří Trávníček, Jan Štolba, Miroslav Balaštík, Pavel Šidák, Karel Piorecký, Jakub Řehák).

Básnické individuality

Rádi bychom ještě v hrubé zkratce postihli dosavadní dílo významných představitelů současné básnické scény. Kromě uctívaných stálic nejstarší (Bohumila Grögerová, 1921-2014, František Listopad, 1921, Karel Šiktanc, 1928, Jiří Kuběna, 1936, Jiří Gold, 1936, Stanislav Dvorský, 1940, Petr Král, 1941, Ivan Wernisch, 1942, Miloslav Topinka, 1945, Michal Maršálek, 1949, František Dryje, 1951) a střední a starší generace (Vít Slíva, 1951, Svatava Antošová, 1957, Lubor Kasal, 1958, Jiří Dynka, 1959, Vít Kremlička, 1962, Pavel Kolmačka, 1962, Bohdan Chlíbec, 1963, Petr Motýl, 1964, Petr Hruška, 1964) jsou to především autoři „mladší“, od 40 do 50 let (Radek Fridrich, 1968, Božena Správcová, 1969, Petr Borkovec, 1970, Vít Janota, 1970, Jaromír Typlt, 1973, Ladislav Selepko, 1973, Dan Jedlička, 1973), silná generace autorů od 30 do 40 let (Simona Racková, 1976, Kateřina Rudčenková, 1976, Věra Rosí, 1976, Viktor Špaček, 1976, Miroslav Černý, 1977, Radek Malý, 1977, Ladislav Zedník, 1977, Jakub Řehák, 1978, Adam Borzič, 1978, Martin Poch, 1984, Ondřej Buddeus, 1984, Jonáš Hájek, 1984) a mladší 30 let narozeni na konci 80. let (Ondřej Hanus, Marie Iljašenko, Olga Pek, Zuzana Lazarová, Jan Nemček, Alžběta Stančáková, Jonáš Zbořil, Roman Polách, Jan Delong) i začínající (Matěj Lipavský, Jan Škrob, Marie Feryna), byť je toto členění značně problematické.

Dva žijící velikáni, spříznění inspiračními zdroji i tvůrčími východisky, Petr Král a Stanislav Dvorský, sdílejí surrealistické kořeny i spříznění s poetikou Skupiny 42. Jejich vliv se rozpouští do současné poezie především prostřednictvím výrazných tvůrčích osobností generace 70. let, konkrétně Jakuba Řeháka a okrajově i Kamila Boušky. Soustavně literárně činný je z této dvojice především Petr Král, laureát Státní ceny za literaturu, který s vysokou frekvencí publikuje autorskou tvorbu, eseje i polemiky.

Pro koncentrovanou, nerozsáhlou tvorbu Miloslava Topinky jsou klíčová dvě témata: „trhlina“ a „prázdno“. Autor neusiluje a utvrzování se ve svém každodenním, všedním prožívání; snaží se tyto hranice prolamovat a dobrat se čehosi „za“ (duchampovská čtvrtá dimenze); jeho básnické dílo je ve vzácném souladu s jeho esejistikou. V básnickém myšlení je Miloslav Topinka spřízněn s tvorbou i osobnosti Arthura Rimbauda. V souladu s ním vnímá i Topinka jako hlavní dílo básníka jeho vlastní existenci. Za experimentálně pojatou sbírku Trhlina obdržel Cenu Jaroslava Seiferta.

Karel Šiktanc je autorem dnes již monumentálního a stále nedovršeného díla ověnčeného mnoha oceněními. Jeho pozice na současné literární scéně – ovšem platí to již od devadesátých let – je ojedinělá. V době, kdy došlo na počátku 90. let k sesuvu vrstev a k etablování nových básnických osobností generace 60. a 70. let v čele s Petrem Hruškou, Petrem Borkovcem či Pavlem Kolmačkou, zůstal stát Karel Šiktanc zcela stranou mimo zesilující mainstream. Nakladatelská politika Hostu a Welesu navíc vedla k nivelizaci básnické scény (tak jak o tom v nultých letech na více místech hovoří Petr Boháč a další), k vydávání stále podobnějších sbírek a k postupnému vyprázdnění podstatného básnického gesta na „obraz“ (či dekoraci, ornament…). Po celou tuto dobu si Karel Šiktanc udržel svou tvůrčí integritu a psal verše, jejichž síla tvůrčího gesta je nesporná.

Jaroslav Erik Frič patří mezi stálice moravské básnické scény i jako činný organizátor undergroundových festivalů, hudebník a nakladatel, a to také samizdatový, busker a bloger. Nepopiratelná je jeho role kulturního aktivisty mnohožánrového typu.

František Listopad, žijící trvale v Portugalsku, od počátků své tvorby usiluje o překonání hranice mezi subjektem a poezií. V počátcích pro něj bylo klíčové zbavení jazyka veškerého patosu a směřování k bytostné pravdivosti poezie. Pozdější tvorba je zaměřena více existenciálně – zabývá se tématy exilu, stárnutí, domovů…

Bohumila Grögerová se stala legendární autorkou nejen díky mnohaleté tvůrčí spolupráci s Josefem Hiršalem, z níž vzešlo hned několik podstatných literárních děl. Od devadesátých let se jedním z leitmotivů jejích individuálních autorských děl stalo stárnutí těla (kterému však vzdoruje nestárnoucí duch). Za básnickou skladbu Rukopis, která představuje intenzivní deníkovou výpověď člověka na sklonku svého života (přesto však výpověď prostou jakékoli rezignace), obdržela ocenění Magnesia Litera v kategorii poezie i kniha roku.

Ivan Wernisch má za sebou úctyhodné básnické dílo, oceněné mj. Státní cenou za literaturu. Od snových počátků, pro něž je symptomatická především dnes již kultovní sbírka Zimohrádek, představující uzavřený magický mýtus, se postupně přesunul do méně snových rovin. Jeho pozdější tvorba je výrazně existenciální, často využívá prvků humoru, absurdity, paradoxů či různých novotvarů a je rovněž autorem tří antologií zapomenutých autorů českých básnických dějin. Je držitelem mnoha básnických ocenění.

Tvorba Jiřího H. Krchovského je již po tři desítky let konstantou české poezie. Autorovy formálně sevřené básně (charakteristické daktylským spádem) z téměř 20 básnických sbírek včetně sebraných spisů jsou jen stěží zaměnitelné – prolínají se v nich mimo jiné motivy existenciální úzkosti, odcizení, samoty či sexuality. Jsou prosyceny dekadentní ironií, expresionistickým laděním, makabrozitou včetně hřbitovních motivů, ale i humorem a nadhledem, s nímž jsou často vedeny k pointě. Jako u jednoho z mála českých básníků lze říct, že jeho básně skutečně zlidověly (mnohá jeho díla jsou populární i kupř. mezi gymnaziální mládeží apod.). V roce 1992 obdržel J. H. Krchovský cenu Revolver revue.

Michal Maršálek je autorem velmi rozsáhlého a kompaktního básnického díla složeného z úsporných, asijskou kontemplativností prodchnutých básní existenciálních kvalit. Je se svými 10 básnickými sbírkami kmenovým autorem nakladatelství Dauphin.

Petr Hruška svou tvorbou určil celý jeden směr současné poezie, totiž zmíněný proud „civilistní“. Je možné se setkat se sbírkami plodně inspirovanými hruškovskou stopou, tak s epigonskými počiny. Dle jeho slov „poezie musí „rozrušovat, udivovat, překvapovat, znejisťovat, bořit stávající estetické spokojenosti a vytvářet nové“. To vše bez zbytečných lyrických ornamentů. Je laureátem několika významných literárních ocenění, včetně Státní ceny za literaturu nebo Drážďanské ceny lyriky.

Petr Borkovec na sebe upozornil coby výrazná básnická osobnost již na počátku devadesátých let, kdy za svou druhou sbírku obdržel Cenu Jiřího Ortena. V raných sbírkách tvořil lyrické básně inspirované reynkovskou stopou. Do jeho zralejší tvorby se promítají vlivy zahraničních básníků, které překládal (a za své překlady získal hned několik prestižních literárních ocenění). Typický pro toto jeho tvůrčí období je postupný odklon od klasických básnických figur a zaměření se na popis a záznam. V současnosti se dá hovořit o „borkovcovské linii“ v české poezii, jež se odráží v poetikách hned několika autorů básnické generace 70. a 80. let (např. Bouška, Řehák, Hájek, Lipavský).

Pavel Kolmačka je bezpochyby jedním z nejvýraznějších autorů své generace. Od prvních sbírek, v nichž jsou zřetelné otisky venkovské reynkovské stopy, se jeho poetika postupně zcivilňovala. Ve výjimečné sbírce Moře je mimo jiné intenzivně zachycen moment rodičovství, v zatím poslední Kolmačkově silné básnické knize Wittgenstein bije žáka vstupuje do autorových básní i společenskokritický či ironický podtón.

Charakteristickým rysem poezie Petra Halmaye je věcnost a popisnost. V kontrastu k této zdánlivé neosobnosti se v autorových raných sbírkách setkáváme s existenciální úzkostí lyrického subjektu, pramenící ze zkušenosti bytostné samoty ve světě klamů. Ve zralejší Halmayově tvorbě se poetika otevírá obecnějším tématům – kupř. konfliktu v bývalé Jugoslávii (Bytost). Ve sbírce Koncová světla lze vypozorovat inklinaci k epičnosti lyriky, kdy jsou do textů nezřídka zavíjeny mikropříběhy. V zatím poslední knize básní Ledolam se autorův jazyk propracovává k dosud nejčistšímu, sevřenému výrazu; pro básně je charakteristická skepse k pomíjivým fenoménům současného světa.

Štěpán Nosek se představil dvěma sbírkami výrazné, ostře vyprofilované poezie. Ve své tvorbě se vyhýbá jakékoli ornamentálnosti. V knihách Negativ a Na svobodě s až fotografickou přesností zaznamenává všední situace či pozorování. V Noskových básních není nic na efekt; napětí, které je v nich palčivě přítomno, pramení z náznaků a častěji z prostor mezi a za verši, než z veršů samých.

Petr Motýl je výsostně lyrickým básníkem. Od začátků (polovina devadesátých let) je silně ovlivněn tvorbou Ivana Wernische, později osciloval mezi konkrétností (sbírka Šílený Fridrich) a spíše snově laděnými lyrickými polohami. V jeho tvorbě se setkává i odkaz Ivana Blatného, Skupiny 42 s tradiční českou lyrikou (v seifertovském duchu).

Vít Slíva, neoficiální brněnský básnický guru, během svého působení na pozici gymnaziálního pedagoga „odchoval“ hned několik významných autorů devadesátých let sdružených kolem časopisu Weles. Sám výrazně čerpá z poetiky Vladimíra Holana, ovšem svým osobitým přínosem a jistým temperamentem tuto stopu přesahuje a vytváří ucelené a svébytné dílo, s hlubokým citem pro formální kvality verše. Jako všichni výrazní autoři měl i Slíva silné gravitační pole, ovšem básníci lapení kouzlem Holanova odkazu zprostředkovaného médiem Víta Slívy již nedosáhli jeho velikosti a jejich tvorbu devadesátých let charakterizuje výstavba básně podle schématu: pozorování kulis světa, reflexe, obecný či spirituální přesah. Vít Slíva je držitelem Litery za poezii.

Milan Ohnisko ve své tvorbě kombinuje upřímnost, hravost, absurditu a ironii; lehkost i tíži. Využívá nezřídka hry se slovy, aby se dobral ke zcela racionálním pointám. Výbor z jeho básnické tvorby vyšel v roce 2012 pod názvem Och!

Ladislav Selepko je básníkem, který píše, nikoli však publikuje již celá desetiletí. Jeho tvorba je ovlivněna surrealismem a sestává z obdivuhodného množství uzavřených cyklů a sbírek. Je nezvyklé, že takto výrazný autor debutoval až ve zralém věku, a sice sbírkou Devatenáct měst, která současně představuje v podstatě soubor dosud nevydaných sebraných spisů.

Pro poezii Milana Děžinského je typický důraz na básnický obraz. Ať už v intimní či přírodně-lyrické rovině, slouží jako východisko k filosofickým reflexím a meditacím. Coby výrazný zástupce střední básnické generace byl za své sbírky třikrát nominovaný na cenu Magnesia Litera za poezii a jako první český autor se stal laureátem mezinárodní ceny Václava Buriana.

Božena Správcová je autorkou tří sbírek básní a několika básnických skladeb. Ve své tvorbě hojně využívá princip hry; její texty často tvoří ucelený svět s vlastní metafyzikou, básnický mýtus. V tomto směru nejvíce vyniká sbírka Strašnice, kde se střetávají dosavadní tvůrčí principy autorčiny poetiky a vytvářejí pestrý, hutný a hluboce lidský mystický prostor.

Raná básnická tvorba Svatavy Antošové byla silně ovlivněna beatovou a rockovou poezií. Setkáváme se s verši nasycenými explicitní tělesností, patafyzikou a halucinogenní atmosférou. Podobnou – mj. sexuálně tělesnou – otevřeností jsou typické i další, později vydaná autorčina díla. Autorka má výjimečný talent pro vázaný verš i pro prezentaci své poezie, včetně svých performativních děl.

Daniel Hradecký je vedle Josefa Hrdličky jedním z nemnoha současných autorů, kteří ve své tvorbě využívají meditativních filozofických reflexí. Kritiky bývá zpravidla kladen do sousedství s tvorbou Ivana Diviše a Vladimíra Holana, přičemž z obou čerpá to nejpodstatněji – z Holana filozofický ponor a z Diviše jeho širokodechou energii.

Jaromír Typlt již svou výraznou knihou shrnující první tři vydané sbírky, Ztracené peklo (1994), vzbudil značný ohlas kritické i čtenářské obce. Ve své první sbírce klade hlavní důraz na obrazotvornost, volnost, asociativnost a překračování hranic textu směrem ke zvuku a obrazu. V následující Typltově tvorbě postupně sílila tendence vytvářet přesahy mluveného slova do dalších médií – a tak začaly vznikat soubory unikátních zvukových nahrávek, jevištních performancí, krátkých filmů a improvizací. Tyto tendence využívat rozličných kanálů ke zprostředkování poezie v Typltově díle přetrvávají.

Kateřina Bolechová je autorkou úsporných, civilně laděných – přesto však syrových – básní, psaných povětšinou s nesmlouvavou ironií a otevřeností. V knize Strop nade mnou jednou zmizí (2016) se představila i jako autorka delších skladeb či básní v próze, které citlivě doprovází vlastními kolážemi.

Martin Reiner ve svých ranějších sbírkách stavěl do kontrastu parnasistní, klasicizující formu veršů ke sdělení zakotvenému v současnosti, mnohdy hořce ironickému. V klíčové sbírce Decimy zesilují tendence k humoru a hravosti. Pro pozdější tvorbu je charakteristický civilnější tón a určitá smířenost.

Martin Stöhr se na počátku devadesátých let spolu s Pavlem Petrem vyprofiloval jako spirituálně laděný autor. Stöhrovy verše z tohoto období jsou typické jazykovou střídmostí, častou prací s rýmem. Přírodně-lyrické motivy jsou kombinovány s křesťanskými. Později, ve sbírce Přechodná bydliště (2004), se autorův vztah k Bohu začíná problematizovat. Ve verších ubývá rýmů, přibývá cílení na pomíjivost dějů a na neukotvenost dějů ve světě. Zatím poslední Stöhrův básnický počin, Smích ze sna, je oproti předchozím rozvolněnější, časté jsou aluze na díla jiných autorů.

Jiří Dynka na sebe upozornil svou experimentální tvorbou v druhé polovině devadesátých let. Typická pro jeho ranou tvorbu je práce s typografií verše: časté střídání fontů i velikosti písma, řetězce adjektiv apod. Navzdory čtenářské náročnosti jde o lyriku silně zaměřenou na lidskou existenci. Od experimentu se postupně uchýlil k tradičněji pojatým veršovým útvarům, přičemž lyrické zaměření přetrvalo. Tematicky se Dynka postupně stále více obrací k tělesnosti, a to jak po stránce požitkové, tak po odvrácené – totiž bolesti a nemoci. V posledních sbírkách, opět bytostně lyrických, se ocitáme v chronotopech pražských hřbitovů, parků či kaváren.

Vít Janota je autorem sedmi velmi kompaktních básnických sbírek, za něž byl nominován na Státní cenu za literaturu. Ve všech dokázal umně spojit „angažovanost“ pro současný svět s metafyzikou a existenciálním podložím. V souboru jeho díla najdeme i knižně vydanou poému nebo nově soubor konceptuálních básní sestavených z názvů pražských ulic.

Tématem Dana Jedličky je všednost ve všech jejích odstínech. Téma je nahlíženo s ironií, humorem, ale současně – v protikladu s formální lehkostí – kdesi na pozadí setrvale pracují motivy jako odcizení, absurdita a další existenciální momenty.

Radek Fridrich, držitel Litery za poezii, je autorem sedmi básnických sbírek, do nichž se výrazně otiskla inspirace krajinou severních Čech, především oblastí bývalých německých Sudet. Osudy bývalých sudetských Němců či krajina rodného Děčínska včetně prolínání jazykového mu tvoří materii pro zaříkání, vytváření pomístních mýtů či básnických příběhů smyšlených či skutečných osob.

Vít Kremlička se již v devadesátých letech vyhranil jako mimoproudový solitér, jdoucí proti v té době konvenční poetice obrazu. Jako jeden z mála se nevyhýbal přímému pojmenování palčivých problémů doby, kupř. válečnému konfliktu v Bosně. Není ale prvoplánovým agitátorem, je především básníkem obdařeným nezpochybnitelnou múzičností a invencí, jak dokázal ve svých básnických dílech, v nichž se vyskytují experimentální sonety, „detektivní básně“ apod. Za svou poezii získal hned několik literárních ocenění, včetně Ceny Jiřího Ortena či Ceny Revolver Revue.

Radek Malý, nositel několika ocenění Magnesia Litera, je velmi kvalitním formalizujícím básníkem a překladatelem a rovněž autorem vysoce hodnocené poezie pro děti.

Jakub Řehák je bezpochyby jedním z nejvýraznějších autorů generace 70. let. Po slibné prvotině Světla mezi prkny (2008) následovala Past na Brigitu, která sklidila nebývalou vlnu pozitivních ohlasů včetně Litery za poezii. Řehákovi se podařilo skloubit poetiky autorů navazujících na odkaz Vratislava Effenbergera a skupiny 42 se současnými vlivy – kupř. s důrazem na charakter tvůrčího autorského gesta způsobem, jak jej manifestovala skupina Fantasía (přičemž paradoxně právě Řehákovi se podařilo manifest této skupiny realizovat nejživěji). Nedávno Řehák vydal svou třetí sbírku.

Poezie Adama Borziče je charakteristická afektivní, vzrušenou intenzitou, jíž je předkládána. Nezříká se ani „nového patosu“ (což je plně v souladu s manifestem skupiny Fantasía, jíž byl Borzič spolu s Bouškou a Petrem Řehákem zakládajícím členem). Borzič ve své tvorbě citlivě a nahlíží obecnější problémy současného světa, které zasazuje do roviny obecnějšího mýtu, a spojuje je s různorodými spirituálními a filosofickými úvahami a postřehy.

Základním kamenem poezie Kamila Boušky je důraz na obraz a expresivitu. Civilněji laděné texty s obecnými přesahy jsou střídány s až syrovou a drásavou výpovědí.

Básně Viktora Špačka opouštějí zavedené lyrické postupy a svou civilností se blíží poetice Petra Hrušky. Oproti němu je však Špaček jakoby „drzejší“ a jedovatější v pojmenovávání problémů současného světa – mezilidských vztahů, odcizení, samoty a stárnutí… V jeho tvorbě se snoubí pozorovatelský talent s citem pro ironii.

Marie Šťastná ve své tvorbě směřuje od jisté lyrické spontaneity až ke zcela pročištěnému výrazu. V roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky.

Kateřina Rudčenková upoutala již svou první sbírkou Ludwig, inspirovanou románem Thomase Bernharda. Od této silné, zdařile stylizované prvotiny se ve své další tvorbě autorka postupně uchylovala do stále civilnějších a intimnějších oblastí. V tomto ohledu představuje prozatímní vrchol básnická sbírka Chůze po dunách, za niž autorka získala Magnesii Literu za poezii.

Simona Racková je autorkou emotivní, osobní, a přitom civilní výpovědi. Racková, podobně jako Sylvia Plath, svou silnou výpovědí podává zprávu o postavení ženského lyrického subjektu v tomto světě, s nímž se konfrontuje v různých rolích. Za své básně získala Drážďanskou cenu lyriky r. 2016.

Jitka Srbová je autorkou dosud tří básnických sbírek. Spolu s Vítem Janotou patří mezi kmenové autor(k)y básnické řady nakl. Dauphin. Má jemný cit pro výmluvnost situací, vybroušený smysl pro humor a je vynikající pozorovatelkou lidí a situací, v nichž se ocitají. Velkou pozornost získala zejména její aktuální básnická sbírka Les.

Josef Straka patří mezi zavedené autory střední generace a je aktivním organizátorem literárního života. Ve svých syrových, existenciálně laděných textech vypovídá o pozici básnického subjektu v současném světě. Jeho verše se nesou na vlně jisté spontaneity, tíhnou k záměrné monotónní litaničnosti; síla uvědomělé výpovědi je kladena před práci s jazykovým materiálem.

Tomáš Reichel se ve dvou svých vydaných sbírkách představil jako spirituálně orientovaný autor. Podstatný je motiv iniciační cesty, na níž se lyrický subjekt konfrontuje s vlastními vnitřními rozpory (kupř. duchovno versus tělesnost). Východiskem formálně vycizelovaných veršů byla dekadentní tradice. Reichel však později od básnické tvorby ustoupil.

Pro básně Vojtěcha Kučery, jenž je jednou z vůdčích osobností okruhu autorů časopisu Weles, je charakteristická neokázalost a určitý minimalismus. Jedná se drobné záznamy, fragmenty hovorů či všedních situací. Jako celek tvoří Kučerovy texty jakýsi básnický deník. Pozoruhodným experimentem je sbírka textů Nehybnost, v níž autor originálním způsobem propojuje virtuální a tištěné médium.

Ladislav Puršl je autorem tří básnických sbírek, přičemž výrazněji na sebe upozornil až sbírkou druhou, nesoucí název Mločí mapa. V ní se setkáváme s naléhavou lyrikou, prosycenou motivy smrti, krajiny a spirituality.

Robert Fajkus je jedním z okruhu autorů sdružených kolem osobnosti Víta Slívy a časopisu Weles. V jeho lyrických básních se často setkáváme s personifikacemi krajiny, se spirituálními názvuky, ale i s lyrikou milostnou. S lehkostí a samozřejmostí – ačkoli častěji spíše v náznacích – postihuje podstatné otázky lidské existence.

Petr Maděra je poetikou rovněž spřízněný s přírodní lyrikou autorů sdružených kolem Welesu. Je autorem doposud tří básnických sbírek, přičemž první dvě jsou zřetelně ovlivněny poetikou Vladimíra Holana. Civilnějším tónem promlouvá sbírkou třetí – Filtrační papíry.

Bogdan Trojak poezii aktivně publikoval nejvíce v druhé polovině devadesátých let a v nultých letech 21. století. Nyní se vrací s tvorbou pro děti. Typická je pro něj vytříbená a invenční práce s jazykem a schopnost nechat vyvstat životaschopný básnický mýtus, prodchnutý magickou atmosférou (sbírka Strýc Kaich se žení).

Jan Těsnohlídek ml. překvapil svou prvotinou, která vnesla do českého literárního kontextu generační výpověď náctiletého autora a byla oceněna Ortenovou cenou. Následující sbírka Rakovina, nesoucí se na podobné vlně, už však ztratila tento nadosobní pel. Nyní přichází s třetí sbírkou básní, Hlavně zachraň sebe, v níž zdařile předává svůj životní pocit jako generační.

Kateřina Kováčová ve své prvotině Hnízda, za niž obdržela Cenu Jiřího Ortena, staví na přírodně-lyrických motivech, které slouží jako pozadí pro silnou výpověď lyrického subjektu. V následující knize Sem cejtila les je subjektivita rafinovaně rozpuštěna do jazykové hry; dohromady básně sbírky tvoří ucelený mýtický prostor.

Irena Šťastná je autorkou tří sbírek, v nichž se lyrická zemitost venkovských chronotopů mísí se syrovou výpovědí lyrického subjektu.

Věra Rosí získala hned za svou prvotinu Cenu Jiřího Ortena. V dalších sbírkách opět ukázala svůj vytříbený cit pro pravidelnou formu a rytmus i pro symboliku krajiny a pohybů v ní jako ilustrace stavů bytí a mysli.

Jonáš Hájek je autorem dosud tří básnických sbírek. V prvotině Suť, za niž autor obdržel Cenu Jiřího Ortena, se zřetelně prolínají vlivy hned několika autorů – především Petra Hrušky, Víta Slívy, Petra Borkovce a v neposlední řadě i německých expresionistů. Recepce prvotiny byla rozporuplná. Nicméně bylo zjevné, že na básnickou scénu vstupuje autor, který to s poezií myslí opravdu vážně a který do sebe vstřebává básnickou tradic a pokouší se na ni vědomě navazovat. Hájkova druhá sbírka nesoucí název Vlastivěda byla spíš deskriptivní. Třetí básnická kniha, Básně 3, přináší formálně vycizelované texty, otevírá se světu a jeho aktuálním otázkám.

Marie Iljašenko prokázala svou prvotinou Osip míří na jih (Host 2015) nesporný talent. V její poezii se mísí vlivy Josifa Brodského s dalšími, pro český básnický kontext nevytěženými inspiracemi. Do soudobé mladé poezie se tak dostává svěží, evropský autorský hlas.

Martin Poch patří k nejvýraznějším autorům generace 80. let. Ve své poezii s naprostou samozřejmostí propojuje opozita: vysoké a nízké, absurditu a vážnost, živelnou tělesnost a chlad. Jde o poetiku plnou rozporů – z nichž pramení její potenciál. Podivuhodný na Pochově poetice je proces, který se odehrává v jazyce: o nejlepších kusech se dá říct, že se jedná o básnickou událost v tom smyslu, jak o ní (např. Nejlepší české básně 2011) hovoří Petr Král.

K nejvýraznějším talentům mladé generace patří Ondřej Hanus. Ve své tvorbě směřuje od tvarově vycizelovaných veršů zdařile aktualizujících básnickou tradici k rozvolněnější a civilnější výpovědi, která však stále klade veliký důraz na precizní práci s básnickými figurami. V jeho tvorbě se setkává výrazné, individuální zření s formální virtuozitou, pozemskost se spiritualitou. Za svou sbírku Výjevy obdržel Cenu Jiřího Ortena.

Ondřej Buddeus je všestranný autor, který usiluje v první řadě o originalitu a čistotu. Do své tvorby absorboval moderní světové trendy. Typická je pro něj práce s konceptem a předem vytyčeným záměrem; jazykovou úspornost kombinuje s rafinovanou hrou se čtenářem. Je laureátem Magnesie Litery i Ceny Jiřího Ortena.

Prvotina Tomáše Gabriela je rozklenuta do civilní poetiky prosycené ironií, zpochybňující bytnost jevového světa. Ve druhé sbírce se Gabriel s vervou pustil do dekonstrukce zažitých poetických postupů, místy až na hranice parodie či grotesky. Nevyhýbá se gnómičnosti či jazykovým naschválům. Trochou nadsázky by se dalo říct, že se v některých širokodechých pasážích jedná o past na čtenáře.

Roman Polách je slibným mladým autorem, který ve své prvotině transformuje všednodenní výjevy a paměťové stopy se spirituálně-reflexivní notou do podoby tichého zaříkání.

Pavel Bušta se představil básnickým debutem Dvojtváří. V knize se prolínají dvě polohy: „vážná“, v nichž dochází k výrazným kulturním a historickým přesahům autorského subjektu, a ironizující, která znejisťuje povahu současných světských neřestí.

Jonáš Zbořil je autorem silného básnického debutu Podolí. V knize najdeme bohatou obraznost žilkovanou citlivostí autorského subjektu, vydáváme se na procházku uličkami velkoměsta i po stezkách krajin vnitřních a zejména vzpomínkových.

Zuzana Lazarová je autorkou útlé vyzrálé prvotiny Železná košile. Jedná se o verše tvrdé, nesmlouvavé, rafinovaně pracující s jazykovými strukturami a navíc plodně inspirované surrealistickými postupy.

Kapitola – obecné rysy současné české poezie – OS
Kapitola – individuality, pasáž o literárních serverech v úvodní syntéze – LZ

Za komentáře děkujeme Ondřeji Hanusovi.

Úvodní fotografie: Jitka Hanušová